Koně mám moc rád, jsou to krásní silní tvorové, skvělí sportovci, trpěliví pracanti. Ať už závodí na rovinách či na překážkách, vezou válečníka do bitvy, vlečou klády po lese, tahají pluh, valník nebo kočár se zahraničními turisty po městě. Jsou to mlčenliví obětaví přátelé nás lidí. Láskyplně a věrně nám slouží již dlouhá tisíciletí.
S Viktorem v klídku čekáme, až závodištěm triumfálně zaduní cval patnácti elitních ořů, a zatím očumujeme rojení přítomných celebrit. Vtom odněkud z prostoru přibzučí jakýsi drzý hmyz a usedá mi na zátylek. Chci ho ztrestat plácnutím své bleskurychlé pravice, ale ono to nejde. Zmůžu se jen pohození hlavou a odfrknutí. Proboha, co se to děje, vždyť já nemám pravou ruku! A nemám ani levou, obě se mi proměnily v koňské nohy s čerstvě okovanými kopyty. Proboha, já jsem se celej změnil v koně a nesedím na tribuně, nýbrž podupávám ve stáji mezi ostatním účastníky „velké“. Že by mě zaklel černokněžník Hipodromus za to, že jsem si nedávno koupil půl kila koňskýho točeňáku? No, s tím nic nenadělám, takže alespoň poslouchám konverzaci kolegů koní.
„Kamarádi, tak nám ta vopičárna za chvíli začne. Řeknu vám, já jsem z toho už měsíc pořádně otrávenej. Jel jsem to třikrát a vždycky jsem pak byl nejmíň tejden ztahanej jak kráva. Už jsem se rozhodl, letos toho tajtrdlíka vysypu ze sedla hned na Taxisu.“ „No jo, to udělej, já jsem se toho svýho loni zbavil na popkovičáku a to bys nevěřil, jaký to pak bez sedmdesátikilovýho batohu bylo krásný proběhnutí. A ještě se krásně můžeš motat ostatním do cesty. Paráda.“ „Mě zase loni jel ten plešatej magor s knírkama a mlátil do mě bičíkem jako do nějakýho čokla. Řeknu vám, kdyby tam nebyli diváci, tak zastavím, nechám ho slézt a nakopu mu zadek. Ale pomstil jsem se mu alespoň tak, že jsme dojeli poslední a on dostal seřvávačku od šéfa stáje.“ „Hele, kluci, vona je to všechno jedna pakáž, jezdci, trenéři, šéfové stájí i majitelé. Když něco vyhraješ, oni za to vyfasujou prachy a pohár, tři dny z něj chlastaj na oslavu, ale tobě tak akorát prdnou do žlabu trochu ovsa, pár jablek a svazek mrkví.“ „Pravda, voni vlastně všichni lidi jsou nějaký divný, všimli jste si třeba, jak diváci při závodě řvou a hysterčej? To nechápu, vyloženě mi to vadí, už mám svý roky a chci klid.“ „Jojo, máme holt blbý povolání. Já letos naštěstí běžím naposled, pak prej jdu do chovu a už budu jenom vyrábět hříbata. Jenže ti bezohlední lidi mi budou vodit na soulož kdejakou klisnu a bude jim úplně jedno, jestli se mi líbí nebo ne.“ „Tak to máš ještě dobrý. Já už dva roky nic nevyhrál a mám ultimátum, že jestli teď nedoběhnu do pátýho místa, vyřadí mě ze stáje a prodají. To znamená, že v lepším případě mě koupí nějaká lidská stokilová ženská pro vejlety krajinou, v horším pak řezník, kterej vyrábí koňskej točeňák. Takže kluci, doufám, že na mě při závodě budete brát ohled.“ „To se spolehni, příteli, musíme přece společně bojovat proti lidské diktatuře. Oni si totiž myslej, že když nás kdysi domestikovali, můžou si s náma furt dělat, co se jim zamane. To se ale šeredně pletou!“
V mé velké koňské hlavě víří nečekané otazníky, jářku, budu muset hodně přemýšlet a udělat si v tom pořádek. Naštěstí mě vysvobozuje Viktorovo intenzivní zatahání za rukáv – no sláva, už mám zase ruce, už jsem zase člověkem na tribuně dostihového závodiště v Pardubicích – a jeho slova: „Ty vole, ty tady chrápeš a koně už jdou na start. Ty bys snad byl schopnej prospat tu jedinečnou úžasnou demonstraci dokonalého souznění a spolupráce člověka se zvířetem.“
