Třetí babička, čtvrtý děda. Rodin s více prarodiči přibývá
Ilustrační foto: Ingimage

Třetí babička, čtvrtý děda. Rodin s více prarodiči přibývá

3. 11. 2022

Dříve mělo dítě zpravidla dva dědečky a dvě babičky. Nyní jich jeho životem často projde mnohem více. I to je jedna z podob současných spletitých rodinných vztahů.

Pětašedesátiletá Alena má dva vlastní vnuky, dvě nevlastní vnučky a nyní má před sebou seznámení s další nevlastní vnučkou. „Už v nich začínám mít trochu chaos,“ říká se smíchem. Její syn se rozvedl a znovu oženil. Z prvního vztahu má syna, z druhého vztahu dalšího, jeho druhá žena do manželství přivedla své dvě dcerky. Jenže láska nevydržela, přišel další rozvod. Syn si našel novou partnerku a ta má dcerku. „Syn volal, že nás seznámí. Takže ke mně na chalupu přijede s tou novou dámou a její dcerkou. Docela mi dalo práci navázat vztah s těma dvěma holkama od předešlé snachy. Jsou fajn, byly u mě týden na prázdninách a když jsem je začala mít ráda, syn oznámil, že se rozvádějí. Takže mi holky zmizely ze života, jen si s nimi občas pošlu mail, sem tam nějaké fotky. Dva vlastní vnuci na mě moc času nemají, navíc jako kluci mají jiné zájmy než sedět s babičkou na zahradě. Takže vnučky se mi docela líbily a bylo mi jedno, že nejsou vlastní. Teď jsem zvědavá na tu novou holčičku, jestli si budeme rozumět. Ale kdo ví, na jak dlouho to bude. Nemluvím synovi do jeho vztahů, ale přijde mi to šílené, když si uvědomím, co ty děti prožívají, když se lidé kolem nich neustále mění,“ vypráví.

Podobnou zkušenost má třiašedesátiletý Robert. O prázdninách hlídal svého vlastního vnuka i dalšího kluka, kterého jeho syn takzvaně vyženil. „Ten chlapec mi říkal dědo, což mi přišlo zvláštní, ale nechal jsem ho přitom. Ale já přece nejsem jeho děda, dědy má svoje dva vlastní. Myslím, že děti jsou z toho všeho dost zblblé, ten nevlastní vnuk mi řekl, že má dědy tři a že předtím měl ještě jednoho dalšího. No radši jsem se už dál nevyptával,“ říká.

Někteří lidé vyššího věku nesou rozpady rodin svých potomků těžce, jiní nad nimi s úsměvem kroutí hlavami. Za situace, kdy se rozvádí polovina všech manželství, je však jasné, že případů, kdy prarodičům vstoupí do života kromě vlastních vnuků i nevlastní, přibývá. Jsou vlastně běžné.

Problém nastává v momentě, když lidé cítí, že nejsou schopni těm nevlastním poskytnout dostatečnou pozornost, náklonnost lásku a přitom se to od nich očekává.

„Můj syn mi vyčetl, že upřednosťnuju vlastního vnuka před nevlastním. No nevím, možná podvědomě ano. Ten druhý chlapec je pro mě cizí kluk, je to stejné jako by si vnuk přivedl ke mně na prázdniny na chatu kamaráda. Postarám se o něj, navařím jim, ale nechtějte po mě, abych ho měl stejně rád jako vnuka z mé krve,“ tvrdí Robert.

Možná, že se časem začnou používat označení třetí babička, čtvrtý děda. Už nyní se totiž čím dál více používá výraz třetí rodič, což je označení pro nevlastního rodiče. Jeho propagátorkou je Kamila Petrovská, která provozuje pod názvem Třetí rodič společnost, která dělá poradenství a semináře na témata spojená s tím, že se lidé rozvádějí, navazují nové vztahy a tak se stávají  novými rodiči nevlastních dětí. Vadilo jí totiž, že označení pro ně je pejorativně zabarvené – macecha, otčím. Když slyšíme ta slova, vybavujeme si něco negativního. „Třetí znamená, že na prvním místě jsou pro dítě vlastní rodiče, že nový partner nechce být mezi nimi, nicméně tam má také svou roli, trochu výchovnou, až rodičovskou, a proto třetí rodič,“ vysvětlila.

Má zkušenost, že lidé, kteří se dostali do pozice třetích rodičů, mnohdy cítí, že nevlastní děti nemilují stejně jako své vlastní. Jedná se totiž o jeden z velmi rozšířených omylů, že člověk musí ke všem dětem přistupovat stejně. „Pokud jdu do vztahu s tím, že budu nevlastní děti milovat stejně jako vlastní a ono to tak není, vzniká frustrace. Člověk se obviňuje, že je zlá macecha nebo zlý otčím. Psychologové doporučují nastavit si to tak, že nevlastní děti nemusíme milovat. Je to něco co se totiž nedá naučit, buďto to přijde nebo ne,“ tvrdí Kamila Petrovská.

A stejné je to se vztahem dítě a nevlastní prarodič, jenže jde o problém, o kterém se nemluví. O pocity prarodičů, od nichž se očekává, že budou otevírat náruč stále dalším novým nevlastním vnoučatům, se totiž nikdo nezajímá.

Těžko někdo může obviňovat sedmdesátiletou dámu, že projevuje větší náklonnost své vlastní vnučce, než dívence, s jejíž mámou syn nedávno začal žít. Přesně takovou situaci nyní prožívá Anna, bývalá učitelka. „Celoživotně mám pěkný vztah k dětem, dovoluji si tvrdit, že mě mí žáci měli rádi a že to s dětmi takzvaně umím a že je mám ráda. Ale vnučka je pro mě něco víc, je to něco specifického, udělala bych pro ni cokoli, často na ni myslím, když jsem s ní, jsem šťastná a mám pocit, že můj život měl smysl. Syn po mě chce, ať chovám stejně vřelé pocity k holčičce, kterou vyženil. Nic proti ní nemám, je fajn, ale prostě si s ní nemám až tak o čem povídat, je jiná než vnučka. Nekritizuji ji, nevadí mi, když přijdou obě dvě, jen mě až tak nezajímá, necítím k ní takové pouto. Snažím se k oběma chovat stejně, kupuju oběma stejné dárky, ale přijde mi to takové násilné, ne od srdce, dělám to jen proto, aby byl v rodině klid,“ vysvětluje a dodává, že jí také připadá zvláštní, že jí nevlastní vnučka říká babičko. „Nedávám to najevo, mlčím, ale já nejsem její babička,“ podotýká.

Každý, kdo se pouští do složitých rodinných vztahů by si měl uvědomit, že tím mění život nejen dětem, ale i mnoha dalším členům rodiny. Právě senioři mnohdy rozvody svých dětí nesou velmi těžce, protože v době jejich mládí nebyly považovány za běžnou věc, ale spíše za ostudu, za selhání. Sžít se s novým partnerem či partnerkou svých potomků pro ně někdy bývá těžké a pro vztah s nově příchozími nevlastními vnoučaty to platí dvojnásob. Jenže jde o téma, které je zatím tak trochu tabu.

prarodiče rodina vnoučata
Hodnocení:
(4.8 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Ta paní Kamila P. se asi chce zviditelnit. Termíny macecha a otčím jsou jasně dané,nemusí hned znamenat něco negativního.Tyhlety žvásty o 1.,2.,3. rodiči si vymýšlejí takoví ,co chtějí za každou cenu rozvrátit tradiční uspořádání rodiny - matka,otec,dítě. Za mého dětství se pamatuji jen na jeden případ,že byli něčí rodiče rozvedení. Dnes se dělá,jakože každý má právo na svůj prospěch,na své sny, a téměř žádné povinnosti ! Když už se ale stane,že se původní rodiče rozvedou/rozejdou,tak by nemělo docházet k nějakému velkému dělení na moji/cizí. Dítě za to nemůže,že jeho "stínová" babička /děda si myslí,že mají mít nejraději jen vlastní vnouče.
Soňa Prachfeldová
Vztahy je nutno budovat, ale ne násilím. Vždyť děti tak rychle odrostly a jdou si pak vlastní cestou. Jde zejména o dobré vztahy, mezi dětmi, snahami, či zeťemi. Pak to funguje i směrem k dětem.
Daniela Řeřichová
Ano, vztahy jsou komplikovanější, ale když jsou děti v láskyplném prostředí, tak se s novou situací většinou srovnají. Horší to mají děti v dětských domovech, které často nemají ani jednoho prarodiče. Na venkově, kde máme chalupu, si nás adoptovalo šest sourozenců ze sociálně slabé rodiny a oslovovali nás stejně jako naše vnoučata – babi a dědo. Přicházejí i dnes coby dospělí. Syn kdysi vyženil dívenku a díky ní jsem se stala nevlastní prababičkou Adélky a jsem za to ráda. Asi je důležité nenutit se do něčeho, co není přirozené, protože děti to poznají.
Jindřich Berka
MILUJTE SE A MNOŽSTE SE. JEN PRO DĚTI JSME NA SVĚTĚ!! PŘIDEJDE TAKÉ ZODPOVĚDNOST. JE TO VŮČI DĚTEM NAŠE POVINNOST. SAMOZŘEJMĚ DLE MÉHO NÁZORU.
Jindřich Berka
Dobrý den, máme to! Naši, vaši a jejich. Můj syn chodil se svou dívkou od 13 let. Narodily se jim krásná dvojčata. Dál už to nepokračovalo. Utekl za jinou. Vychcanou. Vysála a pohodila. Doře mu tak. Já takové ženy nikdy nepřitahoval. Ony cítí, s kým mohou zametat. Snacha truchlila, ale opět se zamilovala. Já jí to přeji. Pořád je to má snacha, které budu pořád pomáhat. Život tropí hlouposti. Vzala si synova spolužáka od 1.stupně základní školy. On má s prvního manželství 13 letého syna, ona naše 12 leté vnučky a spolu 5 letou dceru. Vztahy fungují. Jezdíme všichni na společnou dovolenou. Neděláme rozdíly a je nám spolu příjemně. On chodí se mnou sportovat a tak trochu cítím, že mě bere jako tátu, který mu v útlém věku zemřel. Třeba s ním chtěl také hrát tenis a fotbal a toulat se s dětmi po horách? ŘÍKÁM JDE TO!! JAKO VŠECHNO. JEN CHTÍT. Samozřejmě milujeme především svá dvojčata, ale srdce nezavíráme směrem k ostatním. Jen kroutím hlavou nad tou story. Jak jejich syn mění ženy jako ponožky. Nikdy jsem nebyl svatý, ale vždy jsem věděl, kde mám své místo. Rozvodem trpí především děti. Potřebují oba dva. Uznávám jako důvod různé závislosti, neodpovědnost, ale nudu? Tu ne. To se dá změnit. Stejně všechno časem zevšední i sex s novou ženou!! Ani kdybych se zbláznil, tak svou ženu nevyměním. Jsme spolu přes 40 let. Jindra
Eva Kopecká
Nakonec jsem asi ráda, že mám vnouče jen jedno. Odpadá mi řada věcí k řešení. Hlídala jsem od velice raného věku s plnou důvěrou dcery i zetě, nakonec v rodině vlastně ani jiný hlídač není. Dnes je vnuk v pubertě a díky moderním technologiím a pokročilému kolem nás už tedy nejezdíme na odrážedlo či koloběžce po dětských hřištích atd. Užila jsem si ho možná víc, než jiné pyšné babičky se třemi dětmi a šesti vnoučaty plus do toho něco nově přibyvšího rozvodem. Jsem ráda, že mé děti nepřelidňují planetu. My ty nadpočetné děti v rodinách zase průměrujeme. Jak bych se chovala k nevlastnímu vnoučeti fakt neodhadnu a nemusím projít každou zkušeností...
Jana Dolinková
Už 16 let jsem "třetí rodič" dnes už dvacetiletým holčičkám, mám i dvě hodně dospělé děti svoje. A můžu říct, že moje maminka přijala své nevlastní vnučky jako babička velice hezky, sama jim řekla, ať jí říkají babičko, mé děti (její vlastní vnoučata) už byly v té době plnoleté, takže čtyřleté holčičky jí dělaly radost a měla je ráda. Už tu s námi není, ale jsem na ni za to moc pyšná. Není nic horšího pro dítě, když cítí z dospělých, se kterými tvoří (aniž by si to vybraly) novou rodinu, chlad a odtažitost...a věřte, že to dítě to vycítí velice dobře. A ze své praxe mám více zkušeností, že nakonec se o babičku či dědu ochotněji a lépe postará právě to nevlastní vnouče, které bylo bráno jako nutná přítěž, než vlastní protěžovaný vnuk "vlastní krve".
Hana Řezáčová
Jsem ráda, že výzvě být třetí babičkou nemusím čelit ... Ale o prarodiče zase o tolik nejde, tyto role "třetích, čtvrtých" musí být velmi složité v základních rodinách - hlavně šílené to musí být pro děti ... Možná by bylo lepší než založit společnost "Třetí rodič" založit "Odpovědný rodič" ... Za našeho mládí bylo rozvodů daleko méně, neřešila se rozvodem každá "ptákovina", myslelo se na děti (musel být opravdu pádný důvod k rozvodu, kdy i dětem se ulevilo) , no, a tyto děti jsou teď rodiči - vůbec netuším, kde se odpovědnost k rodině poztrácela - jsou teď jako rodiče prostě jiní - ale děti jsou pořád stejné, potřebují doma pevnou "základnu" a lásku ...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?