První rande. V šedesáti se ho bojíme víc než v sedmnácti

S výjimkou pana Vrby se mně ty odezvy na toto téma moc nelíbí. Normální je, že muž a žena patří k sobě v jakémkoliv věku, protože tak to příroda zařídila a život ve dvou je radostnější. Ostatně štěstí je opravdové, pokud je sdílené! Po ovdovění skoro v 70 letech bych se osobně nerad dožil zbytku života sám bez partnerky. S ní bych však chtěl žít "spolu" a určitě ne "vedle sebe". Na základě již uskutečněných pokusů a omylů musím překvapivě konstatovat, že ženy, byť žijí samy, navazovat nějaké nové vztahy moc nechtějí. A tak se to musí zkoušet. Vlastně je to takový "průzkum" na náhodu, i když si uvědomuji, že v tomto věku je to dost obtížné, protože lidé jsou již "ukotvení".

V jednom filmu Eliška Balzerová říká: "Nikdy jsem za sebe neplatila, tak se to na stará kolena nebudu učit." :-))

Paní Kopecká, dejte se do klidu, já umím vařit lépe, než moje manželka, to tvrdí celá široká rodina, brácha umí zase šít - má to jako koníčka. Dokonce kdysi často na svou manželku šil šaty, snad i svatební. A tu žemlovku - zemlbábu dělám z vánočky. :)

Sakra....tomu říkám naběhnout si ...

A kdy že bude ta žemlovka? :) :)

Ne každý přece chce vážnou známost, s níž se ihned sestěhuje a domluví, který z těch dvou bytů se pronajme. Ano, po šedesátce může žena vypadat dobře, ale už je to fakt bába. Uznávám, že bába už jsem. Nestojím o to, aby ten cizí dědek, jak trefně označila paní Lenka potencionálního nápadníka důchodce, pozoroval, jak mě bolí koleno při změně počasí a jak si někdy místo klasického oběda upeču žemlovku. A už vůbec bych nechtěla, aby se montoval do toho, zda vypravím vnouče do školky, školy. To jsem tady svého času měla ještě když jsme oba pracovali a byl to kluk ze školních let. A nešlo to. A znali jsme se dobře. Myslím, že někomu, kdo odejde do práce na šestou, může být srdečně fuk, co dělám v půl osmé. Spor vřel i ohledně víkendů. Oba jsme měli svoji zahradu s domkem. Zatímco já naprosto nepožadovala, aby tam se mnou jezdil, pokoušel se on moje víkendy korigovat ve svůj prospěch. Buď aby měl navařeno a klid pro svoji práci na počítači, nebo abych s ním trávila víkend u něj, a to zcela samozřejmě s jeho matkou. Ohledně dovolené v létě měl stejnou představu. Že budu v paneláku čekat, až on přijede z práce. On si dovču vybíral určitě termíny jindy než v létě. Zatímco já se sbalila a jako vždy byla prostě na chalupě s vnoučetem. Jo, mohl být celé dny ve školce, na příměstském táboře, žejo. A já mohla dělat společnost jemu a mamince, která v tom domku na zahradě u něj v létě s ním byla.. Takových ústupků já ochotná nejsem. To dítě mě potřebovalo, mladí to bohužel mají tak, že většinu léta jsou v práci. Už jen tohle nás dělilo. Jednu dovolenou jsem vymyslela a zorganizovala já. Jinak prostě nic. Jel rád, bylo to jen za cenu cesty, nikdy tam nebyl a známí nás ubytovali. Když to zhodnotím, oproti němu jsem obyčejný člověk s obyčejným platem, mnohem menší zahradou a domem u ní. Ale hodně jsem mu obohatila život, protože to bohužel mám v povaze, nic pro sebe nechtít a spíš prospět druhým. Jenomže všechno má své meze. Nemám zapotřebí podřizovat se cizímu člověku a dávat mu přednost před svým pohodlím, pohodou, svými dětmi. V tomhle věku už ne. Je mi milejší člověk, který přijede, odjede, do ničeho mi nekecá a bere mě takovou, jaká jsem. A těch společných zážitků máme plno. Znám lidi, co ve velmi pokročilém věku potkali nového partnera, a vyšlo jim to. Kdo se chce v šedesáti, sedmdesáti sestěhovat, ať to udělá. Já to nechci...

Pokud by, tak zhodnotím "na co mám" a oslovim známé...

Moc si neumím představit,že bych se chtěla v tomto věku seznamovat s nějakým cizím dědkem. Když už by tedy teoreticky toto mělo nastat,tak si myslím,že nejlepší by bylo říct si hned holou pravdu,žádné výmysly,přikrášlování situace. Tím by se předem vyloučilo nějaké lakování na růžovo a oblbování. Vědět hned,co a jak, aby bylo jasno,jen tak by asi nový zájem mohl vydržet.Spíš bych si myslela,že nejlepší by bylo hledat mezi bývalými spolužáky a pod.,kde o sobě dost víme a celkem bychom se nemohli navzájem příliš zklamat. Jak se kdo oblékne,zmaluje , na tom až tak moc nesejde. Platit by si měl každý za své - myslím na té 1.schůzce.

:-) Ale jakýpak strach, na prvním rande hned po zapařeném usednutí v báru položím otázku: "Milostivá, jak nahlížíte na ukrajinský konflikt?" ... a mám jasno, ať už mlčí, koktá, uraženě odchází či jásavě odpovídá dle mého kontrolního notýsku :-)

15:31 Seznámení se meze nekladou, já tu pravou lásku potkal u ségry v práci. Dodnes si pamatuji, jak se tam pochechtávala za lampou a já ji vůbec neviděl - jen jsem slyšel, že tam občas k mým poznámkám něco vtipného řekla - byla vzdálena asi 6 metrů daleko - lampu nastavila proti mým očím - nechtěla být vidět, já ji tedy vůbec neviděl a už se mi líbila a když jsme spolu chodili asi dva měsíce, tak jsem se do ní doslova zbláznil a věděl jsem, že to bude ta pravá, ale že to bude i těžké. Tak se i stalo. Moji rodiče se potkali v automatu Koruna za války a brali se asi po půl roce a jejich manželství vydrželo až do smrti - hádali se stejně pořád jako my dva s manželkou, ale nevydrželi bez sebe ani týden - hned se jim po tom druhém stýskalo. Mluvili spolu od rána do večera - měli spolu 5 dětí - nikdy se nenudili, oba byli slovesně dobře vybaveni a oba měli ohromný smysl pro humor - čímž nakazili všechny děti. A máma doma dřela všechny domácí práce - jak bylo tehdy "normální" a táta byl úředník a pak nasazený do výroby - do oceláren - kdo tam někdy jenom nakoukl, tak ví, jak to bylo náročné a nic si tedy nevyčítali.