Babi, neutrácej tolik, ať po tobě něco zůstane. V Česku spíše pomáhají s financemi staří mladým, než naopak
Ilustrační foto: Ingimage

Babi, neutrácej tolik, ať po tobě něco zůstane. V Česku spíše pomáhají s financemi staří mladým, než naopak

17. 10. 2022

Kdo je na tom hůř? Senioři nebo mladé rodiny s dětmi? Kdo potřebuje více finančně pomoci? Komu současná energetická krize více zasahuje do života? Tyto otázky zaznívají čím dál častěji. 

Babi, ty už nic nepotřebuješ, všechno máš, ale podívej se na nás, z čeho teď máme hypotéku a všechny kroužky pro děti táhnout? Ano, tyto věty je nyní slyšet. A kdo je neříká nahlas, často je má v hlavě.

„Bude zajímavé sledovat s odstupem času, co současná krize udělá s mezigeneračními vztahy,“ říká socioložka Lucie Vidovičová, která se specializuje na jevy související se stárnutím.

Je mnoho témat, na kterých se jednotlivé generace neshodnou a nyní je na některé z nich více vidět. Příklad?

Měl by člověk ve stáří spořit, podporovat finančně potomky a chovat se tak, aby jim po něm zůstal majetek a úspory? Nebo je naopak vyšší věk čas přinášející možnost konečně utrácet, nechat se příbuznými hýčkat a přijímat pomoc od nich? Doba blahobytu a rozmařilosti končí a tyto otázky se stávají v mnoha rodinách výrazně aktuální.

A ukazuje se také další rozdíl mezi generacemi. Starší lidé se zdráhají říct si o pomoc, ať už jde o tu státní či přátelskou, rodinnou. Podle průzkumu Českého statistického úřadu s názvem Životní podmínky nyní žádá o příspěvek na bydlení pouze čtrnáct procent seniorských domácností, které mají nárok na víc než tisícovku měsíčně. Pro mnoho seniorů je žádost o pomoc cosi jako selhání. Tento jev má mimo jiné příčinu v tom, že v České republice není příliš běžné, aby děti a vnoučata svým prarodičům finančně přispívala, platila jim různé aktivity, radosti, starala se o jejich blaho. Mladí naopak často mají pocit, že senioři už nic moc nepotřebují, případně, že na tom nejsou nijak finančně špatně.

Mnohdy k tomu starší lidé sami své potomky vedou: „My se uskromníme, nedělejte si s námi starosti.“ Což vede až k extrémním případům, kdy starší lidé na sobě šetří tak, že si ani nekoupí kvalitní jídlo.

 Senioři jako bohatá generace

„V souvislosti se současnou krizí je ukazuje, že část seniorů je zajištěnější než junioři. A junioři mohou očekávat, že se s nimi senioři v krizi podělí. V České republice se to tolik neprojevuje, ale například ve Velké Británii se už od devadesátých let mluví o tom, že současní senioři jsou vlastně bohatá generace, která ještě vlastní byty. Dnešní mladí lidé už vlastní byty převážně nemají,“ říká Lucie Vidovičová.

Vnímá, že v Česku je poměrně silně zakořeněno, že by starší lidé měli svým potomkům pomáhat. V mnoha rodinách se považuje za běžné, že babička a děda jsou vždy připraveni být jakkoli užiteční, ale oni sami od dětí a vnoučat žádnou velkou výraznou pomoc neočekávají.

„Samozřejmě, že individuální preference jsou různé, ale rozdíly v jednotlivých zemích jsou. Můžu srovnávat, protože mám tchyni a příbuzné v Chorvatsku. Zatímco u nás se považuje za běžné, že se vše hrne směrem k dětem, tam vidím, že se očekává opak. Nastavení je tam v tomto směru jiné,“ vysvětluje Lucie Vidovičová.

V jedné rodině nedávno došlo k hádce mezi rodiči a dospělými dětmi. Sedmdesátiletý otec se rozhodl prodat domek a plánuje odstěhovat se s manželkou do malého bytu v domě s bezbariérovým vstupem. Považoval to za rozumnou přípravu na stáří, ale jeho dva synové mu řekli, že se chová nezodpovědně. Vytkli mu, že peníze, které za dům dostane, ztratí hodnotu a že není vhodná doba na prodej nemovitosti. „Jenže já jsem plánoval, že si z těch peněz přilepšíme k penzi, že dokud můžeme, užijeme život. Místo toho, aby kluci byli rádi, že si sháníme bezbariérové bydlení, nic po nich nechceme a myslíme na to, abychom jim byli co nejméně na obtíž, oni si v hlavě počítají, že za barák nic nedostanou. Manželka se původně na stěhování těšila, ale teď je nešťastná, mění plány a říká, že po nás nic nezůstane,“ vypráví Milan.

Nejde jen o peníze

Pocit, že by člověk měl potomkům něco zanechat, je v mnoha lidech silně zakořeněn. „Myslím, že je to přirozená tužba nechat něco po sobě. Mně se to líbí. Souvisí to s uzavíráním života, s hledáním přesahu,“ říká Lucie Vidovičová a pokračuje: „Ve vyšším věku člověk může tíhnout k nějaké rekapitulaci a proto přemýšlí, co po něm zůstane. Kolegové ze Španělska tento jev popsali v souvislosti s manažery, kteří se věnují mentorské práci. Je poměrně časté, že tito úspěšní lidé se snaží zkušenosti, které nakumulovali, předávat mladším. Je to podobné, jako když někdo chce, aby po něm zůstal majetek. Ale vždy říkám, že nesmíme zapomínat, že jsme různí. Takže někdo třeba považuje za důležitější cestovat, něco prožít, než šetřit a nechat po sobě majetek. A tito lidé přece také mají co sdílet. Většinou jsou zajímaví, něco prožili, tudíž mají o čem mluvit, co předávat. Také po nich vlastně něco zůstává.“

Otázkou tedy je, co je pro rodinu větší přínos? Spokojený sebevědomý děda, se kterým je radost si povídat co prožil a co ještě prožít plánuje? Nebo děda vystresovaný, znechucený tím, že celý život spořil, jeho peníze nyní ztrácejí hodnotu a vnoučata, pro která jsou určená, mu nezavolají jak je rok dlouhý?

Každý odpoví jinak. Protože každý má v životě více či méně odlišné priority.

 

 

 

 

důchody peníze rodina
Hodnocení:
(5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Patrik Poula
My máme s manželkou našetřenou dostatečně velkou rezervu, takže když bylo potřeba, tak jsme půjčili mladým na stavbu domu. Už nám to ale vrátili. Vím, že když bychom potřebovali pomoct my, tak nám taky pomůžou. My ale nic moc nepotřebujeme. Bydlíme na vesnici, topíme dřevem v akumulačních kamnech a to nás nestojí skoro nic, takže za elektřinu zaplatíme poměrně málo a co my dva projíme, taky skoro nic, takže nám dva důchody v pohodě stačí.
Danuše Onderková
Zůstala jsem po rozvodu sama se třemi dětmi (5,7,9). Bývalý muž se o děti nezajímal a výživné jsem musela žádat exekučně. Žili jsme od koruny ke koruně a nikdy jsem neslyšela, že by chtěli to neb ono. Maximálně řekli, co se jim líbí. Rodiče občas přispěli, ale nikdy jsem si o nic neřekla. Vždy to bylo pro děti. Vyrostli a vydali se do života každý po svém. Nikomu jsem nic nevnucovala a do života se jim nepletla. Také si nikdo nechodil s nataženou rukou. Když, tak "Prosím, můžeš půjčit?" Vše ale vrátili. Pokud mohu ráda pomohu, všem přiměřeně stejně, dospělí nepotřebují, spíš něco vnoučatům.
Dušan Brabec
Dvakrát jsem v životě začínal od finanční píky - když jsem v 18 letech odešel z domova (když mně máma řekla "ty nic nemáš, ty se vrátíš", byl to pro mne nejsilnější životní stimul) a pak když jsem skončil jako odrbaný rozvedený muž. Nicméně ze všeho jsem se vzpamatoval a v novém šťastném manželství jsme se společnou pracovní aktivitou dostali na velmi solidní životní úroveň. A také jsme si to užívali až do okamžiku, kdy jsem ovdověl. Nyní zcela podle svých rozhodnutí občas přispěji dětem nebo vnoučatům, a to nejen finančně. Ale vysvětlil jsem jim, že to rozhodně nemusí být ve stejný okamžik a aby si tedy nezáviděli. Nikoho z nich nechci šidit, ale např. nadbytečný byt mohu přepsat jen na jednoho z nich. Jsem rád, že to pochopili. Stejně jim toho po mně dost zůstane...
Martin Vrba
"Babi, neutrácej tolik, ať po tobě něco zůstane." No - a pak, že naší mladé generaci chybí finanční gramotnost. Je to pořád dokola stejné, naši nastupující generaci příliš podceňujeme. :)
Soňa Prachfeldová
Nikdy maminka ode mě nic nechtěla, přesto jsem jí moc ráda vypomohla v něčem, co si nemohla sama pořídit. Moje děti nebyly vychovávány v přepychu, žili jsme skromně a myslím, že mají dobrý základ. Do ničeho mi nikdy nemluvily, nikdy by si o nic neřekly, přesto jim občas ráda vypomohu a vnukům také přispívám na stavební spoření.
Jitka Caklová
Ještě podotýkám, že dnes dcera, ani syn si nedovolí říci, že JÁ bych něco měla, nebo neměla. Stále jsme rodina, přesto každý jeden z nás má svoji cestu, i jejich děti ♥
Jitka Caklová
Dvě děti, vyrůstající ve stejných podmínkách, dvě naprosto rozdílné osobnosti i kapitoly. Dcera se nechala při rozvodu "odrbat" manželem, tak pomoc potřebovala. Syn naprosto samostatný, zajišťující svoji rodinu. Obě děti znaly, ne zrovna lehkou finanční situaci rodiny, přesto dcera mě dlouho vinila za špatnou výchovu a naopak syn děkuje za dobrou výchovu. A pak si vyberte :-)
Hana Práglová
Když jsem se před 52 lety vdávala, měla jsem garsonku, za kterou jsem jen za čistý nájem platila z výplaty 730 Kč 137 Kč nájem. Nikdy by mě nenapadlo chtít něco od maminky, která měla ještě méně. Nikdy jsme neměli půjčku. Když jsme si na néco nenašetřili, tak jsme si nekoupili... Dětem a vnoučatům dnes rádi na cokoliv přispějete. Ale jen tehdy, když sami uznáme, zda je to nutné. Hospodařit s penězi je třeba naučit se co nejdříve. Nikdy nesmí být větší výdaje než příjmy!!!!
Jarmila Komberec Jakubcová
Mého syna a snachu by ani nenapadlo požadovat od mně nějaké finanční prostředky pro sebe či pro své děti /moje vnoučata/. Syn mi letos uhradil 3 týdenní pobyt ve Fr.Lázních a chce abych tam jela i příští rok.
Hana Rypáčková
Co se tady ještě neobjeví......

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA