Babi, neutrácej tolik, ať po tobě něco zůstane. V Česku spíše pomáhají s financemi staří mladým, než naopak

My máme s manželkou našetřenou dostatečně velkou rezervu, takže když bylo potřeba, tak jsme půjčili mladým na stavbu domu. Už nám to ale vrátili. Vím, že když bychom potřebovali pomoct my, tak nám taky pomůžou. My ale nic moc nepotřebujeme. Bydlíme na vesnici, topíme dřevem v akumulačních kamnech a to nás nestojí skoro nic, takže za elektřinu zaplatíme poměrně málo a co my dva projíme, taky skoro nic, takže nám dva důchody v pohodě stačí.

Zůstala jsem po rozvodu sama se třemi dětmi (5,7,9). Bývalý muž se o děti nezajímal a výživné jsem musela žádat exekučně. Žili jsme od koruny ke koruně a nikdy jsem neslyšela, že by chtěli to neb ono. Maximálně řekli, co se jim líbí. Rodiče občas přispěli, ale nikdy jsem si o nic neřekla. Vždy to bylo pro děti. Vyrostli a vydali se do života každý po svém. Nikomu jsem nic nevnucovala a do života se jim nepletla. Také si nikdo nechodil s nataženou rukou. Když, tak "Prosím, můžeš půjčit?" Vše ale vrátili. Pokud mohu ráda pomohu, všem přiměřeně stejně, dospělí nepotřebují, spíš něco vnoučatům.

Dvakrát jsem v životě začínal od finanční píky - když jsem v 18 letech odešel z domova (když mně máma řekla "ty nic nemáš, ty se vrátíš", byl to pro mne nejsilnější životní stimul) a pak když jsem skončil jako odrbaný rozvedený muž. Nicméně ze všeho jsem se vzpamatoval a v novém šťastném manželství jsme se společnou pracovní aktivitou dostali na velmi solidní životní úroveň. A také jsme si to užívali až do okamžiku, kdy jsem ovdověl. Nyní zcela podle svých rozhodnutí občas přispěji dětem nebo vnoučatům, a to nejen finančně. Ale vysvětlil jsem jim, že to rozhodně nemusí být ve stejný okamžik a aby si tedy nezáviděli. Nikoho z nich nechci šidit, ale např. nadbytečný byt mohu přepsat jen na jednoho z nich. Jsem rád, že to pochopili. Stejně jim toho po mně dost zůstane...

"Babi, neutrácej tolik, ať po tobě něco zůstane." No - a pak, že naší mladé generaci chybí finanční gramotnost. Je to pořád dokola stejné, naši nastupující generaci příliš podceňujeme. :)

Nikdy maminka ode mě nic nechtěla, přesto jsem jí moc ráda vypomohla v něčem, co si nemohla sama pořídit. Moje děti nebyly vychovávány v přepychu, žili jsme skromně a myslím, že mají dobrý základ. Do ničeho mi nikdy nemluvily, nikdy by si o nic neřekly, přesto jim občas ráda vypomohu a vnukům také přispívám na stavební spoření.

Ještě podotýkám, že dnes dcera, ani syn si nedovolí říci, že JÁ bych něco měla, nebo neměla. Stále jsme rodina, přesto každý jeden z nás má svoji cestu, i jejich děti ♥

Dvě děti, vyrůstající ve stejných podmínkách, dvě naprosto rozdílné osobnosti i kapitoly. Dcera se nechala při rozvodu "odrbat" manželem, tak pomoc potřebovala. Syn naprosto samostatný, zajišťující svoji rodinu. Obě děti znaly, ne zrovna lehkou finanční situaci rodiny, přesto dcera mě dlouho vinila za špatnou výchovu a naopak syn děkuje za dobrou výchovu. A pak si vyberte :-)

Když jsem se před 52 lety vdávala, měla jsem garsonku, za kterou jsem jen za čistý nájem platila z výplaty 730 Kč 137 Kč nájem. Nikdy by mě nenapadlo chtít něco od maminky, která měla ještě méně. Nikdy jsme neměli půjčku. Když jsme si na néco nenašetřili, tak jsme si nekoupili... Dětem a vnoučatům dnes rádi na cokoliv přispějete. Ale jen tehdy, když sami uznáme, zda je to nutné. Hospodařit s penězi je třeba naučit se co nejdříve. Nikdy nesmí být větší výdaje než příjmy!!!!

Mého syna a snachu by ani nenapadlo požadovat od mně nějaké finanční prostředky pro sebe či pro své děti /moje vnoučata/. Syn mi letos uhradil 3 týdenní pobyt ve Fr.Lázních a chce abych tam jela i příští rok.

Co se tady ještě neobjeví......