O křehkosti stáří
Ilustrační foto: pixabay

O křehkosti stáří

10. 10. 2022

Téma následujícího článku jsem měla v hlavě dlouho. Přemýšlela jsem, jestli se hodí na tento portál. Je přece pro aktivní seniory. Téměř všichni se v příspěvcích prezentují a jsou prezentováni jako plní elánu, činorodí, optimističtí.

Je to jistě povzbuzující, podnětné pro ostatní čtenáře. Tento portál je jedinečný. Umožňuje lidem uplatňovat některé zájmy, najít si přátele, nabízí spoustu zajímavých článků, informací a fotografií. Někdy se mi ale zdá, že je zde až příliš optimismu. Vždyť stáří není jen radostné.

Když jsem byla hodně mladá, myslela jsem si, že staří lidé jsou psychicky silní. Zocelení životem. I to, že už jim na něm ani moc nezáleží. Už mnoho let vím, jak jsem se mýlila. Stále více vnímám, jak je stáří křehké a zranitelné.

Viděla jsem, jak stárne maminka. Několik let poté, co onemocněla Parkinsonem, se musela přestěhovat do domova pro seniory. Doma se bez pomoci už neobešla. Ubývaly jí síly. Sotva chodila s oporou, pak už vůbec ne.  Hodně zhubla – na lůžku byla sotva vidět. Moje vždy statečná maminka jako by v posledním roce všechno vzdala.

„Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.“ Sofokles

Také já cítím, že stárnu. Některé věci mi připadají obtížnější. Nebývala jsem moc bolestínská. Celý život jsem věděla, že se na sebe můžu spolehnout. Čím jsem starší, tím víc mě znepokojují záležitosti, které jsem dřív zvládala snadno. Jsem víc nejistá. Nejspíš nakonec vždy všechno zvládnu. Líp, nebo hůř. Protože mi nic jiného nezbyde. Nemám však objektivní důvody k přílišnému optimismu.

Výzkumy dokládají, že optimismus má genetický podklad, je ale ovlivněn i zkušenostmi. Na rozdíl od optimismu je pesimismus dle některých vědců naučený na základě špatných zkušeností. Jednou z důležitých otázek je vztah optimismu ke skutečnosti. Někteří psychologové uvádějí, že šťastní lidé podléhají tzv. pozitivním iluzím, to znamená, že skutečnost vnímají zkresleně, nadhodnocují vlastní možnosti kontrolovat běh událostí ve svém životě a nahlížejí na svou budoucnost nereálně optimisticky.

Patřím k těm, kteří na svět pohlížejí s realistickým skepticismem. Což ovšem neznamená, že se neumím radovat z každého dne a těšit se na dny další. Dřív jsem viděla svět optimističtěji, změna přichází se stářím.

Nejspíš je obdivuhodné, co někdo ve svém věku dokáže. Důkazy toho máme na tomto portále téměř denně. Jenže předpokladem pro to je zdraví. A to člověk příliš ovlivnit nemůže. Obdivuji lidi psychicky čilé, kteří se snaží být aktivní i navzdory svým zdravotním problémům a omezením. I takových je hodně. Mnozí již nejsou plně soběstační. Pro někoho také nejspíš není snadné požádat o pomoc.

Bezpochyby je dobře, když senioři jsou, když jsme my senioři, aktivní. Ale aktivita každého má své limity. U někoho musí končit třeba při procházce okolo domu.

 

 

 

„V posledních letech jsem si celkem zvykla, že každý nový rok je horší než předešlý. Všechny problémy, svízele a bolesti jsou jaksi naléhavější a hůře řešitelné, a kdybych se sebevíc snažila, nic s tím neudělám. Protože právě to jsou symptomy stáří. Pokud náhodou nepatříte mezi borce, kteří si jdou v devadesáti skočit padákem. Já, ač dosti proslulá elánem a optimismem, bych občas radši odněkud skočila bez padáku. Můj klad spočívá v tom, že to neudělám.“ (Ivanka Devátá: Jak jsem se zbláznila. Praha: Motto, 2013, s. 77.)

 

 

 

stárnutí životní postoj životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 52 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Podle mého názoru Věra srovnává iluze svého mládí se svojí realitou v pozdním věku. Je velký rozdíl v tom, na co a jak jsme se od mládí připravovali a zároveň je velký rozdíl v tom, zda takovýto článek plný beznaděje napíše osmašedesátiletá žena, nebo by ho napsala devadesátiletá stařenka. Naprosto chápu, že všichni jsme z recyklovatelného materiálu, nikoliv však recyklovaného dle stejného receptu. Já jsem například v 68 letech to nejdůležitější rozhodnutí měla teprve před sebou a věřím že i hodně hezkého mám ještě před sebou. Lidstvo se přece skládá z jednotlivců, stejných jako jsem já, Jana, Věra ............................... Nejhorší je ztratit naději ♥
Jana Šenbergerová
Přicházíme bezmocní, odcházet můžeme navíc ještě nemocní. Naše nemoci jsou zcela v naší kompetenci bez ohledu na to, jestli s tím souhlasíme, nebo ne. Šťastný každý, kdo uměl žít tak, aby se jim co nejvíce vyhnul. Nejsme tu proto, abychom se měli dobře, ale když to tak je, určitě je to lepší. Jsme tu, abychom pochopili. Jenomže většina většinou pochopit nechce. Všichni jsme jen z recyklovatelného materiálu. Pochopíme-li, může být po recyklaci líp. Tohle je můj pohled na věc a nemění nic na tom, že se mi líbí, jak Věra zrekapitulovala, co sama zažívá a vidí, co prožívají jiní. V něčem jsem optimista, v něčem pesimista. Pokud jde o život, tak spíše to první. Pokud jde o lidstvo, pak vidím spíš černě. Ale jen proto nepřestane existovat duha.
Jana Jurečková
Vím, že stáří je křehké. Vidím to na své mamince. Je jí 90 let. Bydlí v bytě sama a můj bratr, který má auto tam každou sobotu jezdí. Já takovou možnost nemám. V duchu si říkám, kam se poděla ta milá, sebevědomá žena plná optimismu a elánu. Teď je úplně jiná a s obyčejnými věcmi si neví rady. Snaží se, ale nemá dostatek sil. Odborníci tvrdí, že ji nemáme nutit, aby šla do domova důchodců, pokud nechce sama. Já jen chtěla, aby byla v bezpečí a měla péči 24 hodin denně....
Hana Rypáčková
Jsem optimista a nemám nikoho, kdo by mne brzdil. Manžel aspoň říkával :"Snes se na zem". Fenka mne spíš ještě ponouká do činnosti. Chci být co nejvíc samostatná, tím pomohu dětem nejvíc. Takže brzdit, brzdit, brzdit, jen nedostat smyk..
Marie Seitlová
Zajímavá i pravdivá úvaha, ale vše záleží hlavně na zdraví. Špatně jsem se cítila po úrazu, byla jsem odkázána na pomoc. Ale vadilo mi to, tak jsem se snažila cvičit, chodit, chodit mezi lidi, byt aktivní. A zatím to jde, kéž by to ještě nějakou dobu vydrželo.
Marie Ženatová
Milá Věrko* díky moc za skutečně moudrou a pravdivou úvahu. Dnes mi přijede vnuk pokosit zahrádku, vždy na jaře to dělám sama elektrickou sekačkou, teď na podzim to už musí být benzinová - tou bych to nezvládla. Také včera mi začal syn v podvečer rýt zahrádku. I toto jsem dělávala dlouho sama - už to nezvládám. Včera dopoledne jsem jela autobusem do blízké vesničky a nafotila si překrásné záběry podzimní krajiny. Houby jsem bohužel v této oblasti nenašla, ale našla zase jiné podzimní plody, což mne velmi potěšilo. Ano, fyzických aktivit mi ubylo už od 70 roků, kdy jsem běžky a brusle přenechala nejstarší vnučce. Letos jsem bohužel ještě ani jednou nesedla na kolo. Ovšem jsem velice vděčná a šťastná, že ty svoje tři kilometry do obchodu s batohem na zádech ještě zvládám.
Marie Pudichová
Výstižné ❤️
Zdenka Jírová
Článek je rozumný a s citem. Přesto, že žiji sama, nepoléhám pesimismu. Snažím se být soběstačná, i když se už bez hůlky neobejdu. Jen těžké nákupy nezvládám, ale mám hodnou dceru, která mi je přiveze. Mívala jsem dům, chlupu zahrady. Květiny miluji, i když nic z toho již nemám. Už před lety jsem velký byt zaměnila za malý , ale s balkónem. Tam si kytičky užívám. Hlavně ale mám výbornou společnici- krásnou kočku Mejdynku. Kočky jsem chovala celý život, bez nich by mi svět připadal smutný. Jsme na sebe zvyklé a je nám oběma dobře.
Soňa Prachfeldová
Moudrá a citlivá úvaha. Jistě že staří přináší čím dál větší omezení tělesná i energie už není co bývala. Zdraví je jednoduše to nejcennější co máme. Dnes ráno jsem jela autem a v rádiu zpíval John Lennon nádhernou píseň, cítila jsem se šťastná. Pak mi řekli o kolik mi zvýšili zálohu na plyn a moje nálada klesla na bod mrazu. Odpoledne mě také nepotěšili na ORL. Různorodé pocity velmi člověka ovlivňují, následky nejsou vždy dobré. Ještě jsme tu a přijdou zase dobré dny, než přijde ten poslední. Kdybychom nestárli, tak bychom tu už nebyli. Život není peříčko.
Eva Mužíková
Nevím jestli na mne dolehlo stáří, nebo je to rozum. Dnes jsem se definitivně rozhodla, že v novém domově nezaložím květinovou zahrádku před svým balkonem. Stačit mi budou truhlíky na parapetech a zíďce. Přestože kvetoucí palouček byl mojí radostí, cítím že bych měla už trochu ubrat ve fyzické aktivitě. Díky Věrko.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA