Ilustrační foto: Pexels

Dana (66): Sen o životě na vesnici se po ztrátě manžela stal noční můrou

4. 10. 2022

Je lepší bydlet v rušném centru města nebo blízko přírody? Tu otázku jsme si s manželem často pokládali. Poznali jsme život na sídlišti, v centru velkého města, v domku v okrajové části, ale nakonec jsme se rozhodli pro bydlení na venkově. Moc jsem toho litovala.

Můj příběh ovdovění

Autor: Redakce

Hodnocení:

(4.9 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jitka Caklová 4.10.2022 09:22

Jen malou poznámku, kořeny má každý tam, jde se narodí, stejně jako strom. Ostatní už činí jen vládce ROZUM. Jestli se paní Dana rozhodla dobře, ukáže čas a přeji ji spokojenost kdekoliv.

Svatava Páleníková 4.10.2022 09:09

Osud s námi občas pěkně zamává a je na každém, jak se mu postaví. Rozhodla jste se dobře, přeji vám už jen samé radosti.

Daniela Řeřichová 4.10.2022 09:07

Paní Dano, naprosto Vám rozumím. Rozhodla jste se správně. Jak se říká: Kde se člověk zrodí, tam se také hodí. Každý má své kořeny jinde. S manželem jsme postupně rekonstruovali tři rekreační domy, napřed kvůli rodičům, pak kvůli dětem a posléze kvůli vnoučatům. Poslední chalupu jsme zvelebovali 16 let, s velkými náklady a velkým odříkáním. Zároveň jsme tam prožili krásná rána, romantické večery a vnoučata šťastné dětství. Po manželově odchodu nás tam nic netáhne, přestože je tam nádherná příroda, fajn sousedé. A už vůbec bych tam nebyla sama. Patřím do města, kde mám rodinu, práci, přátele, kulturu, nyní i víc lékařů. To je moje zkušenost.

Jitka Caklová 4.10.2022 08:48

Co dodat. Při čtení článku mi přišlo na mysl, přirovnání života lidí, k životu lesa, obojí je živý organizmus. Člověk si neuvědomuje, že příroda je dar, kterého si přestal vážit a naučil se na úkor přírody žít. Pravda, je to pohodlnější. Toto jsem nenapsala proto, abych kohokoliv soudila, nebo odsuzovala, ale proto, že to tak cítím ♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.

Redakce

Šárka (71 let): Rodina mi vyčítá, že stále jen hledám společnost

Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně hledám zábavu, nové známé. Jenže rodina to nechápe.

Redakce

Alena (76 let): Ovdověla jsem a sousedé mě málem připravili o byt

Manžel byl ještě se mnou, když se naše bytové družstvo rozhodlo vzít si desetimilionový úvěr na rekonstrukci domu. Bylo tam dvanáct bytů. Jenže pak muž zemřel a já jsem neměla na splátky. Ze sousedů, kteří se tvářili jako kamarádi, se stali supi, lumpové, podvodníci.

Redakce

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Jak mi uletěly včely

S včelařením jsem začínala těsně po čtyřicítce, dá se říct nedopatřením. A protože tenkrát nebyl internet, učila jsem se dlouho a i dnes, po třiceti letech, mám vůči včelám velký respekt. Protože každý začátek má pokračování, podělím se s vámi o pár zážitků se včelami.

Ludmila Černá