Ať žiješ co nejdéle! Mnohá přání k narozeninám jsou tak trochu pitomá
Ilustrační foto: Ingimage

Ať žiješ co nejdéle! Mnohá přání k narozeninám jsou tak trochu pitomá

11. 10. 2022

Zdravíčko, štěstíčko, ať jsi tady do sta let. A tady je kytička. Pak rychlé kafe, zákusek, panáček a ahoj, babi, zase za rok. Přání k narozeninám mohou být trapná, zbytečná, ale i zábavná. Bohužel, více bývá těch prvních.

Tak ať jsi tady co nejdéle. To nedávno popřáli příbuzní obyvateli jednoho domova pro seniory. Pan Jaroslav měl devadesát pět let. Už nemůže chodit, trápí ho velké bolesti, špatně vidí, takže přišel i o svou největší radost – čtení. Jen mysl mu slouží stále dobře. „Připadal jsem si jako bych hrál v nějaké komedii. Syn mi už zemřel, mám dva vnuky, oba mají rodiny. Moc času na mě nemají, chápu, nač tady trávit volné chvíle se starým dědou. Nicméně, když mám narozeniny, vždy dorazí v plném počtu, rozesmátí, s optimistickými kecy, zdrží se hodinku, dají mi bonboniéry a pak zase jedou pryč. Když tu teď vtrhli jako rychlá rota a přáli mi, ať jsem tady co nejdéle, tak jsem se už naštval. Nechci tu ležet co nejdéle. Přát někomu, kdo nemůže chodit, číst, všechno ho bolí a je mu devadesát pět, aby v tomto stavu ležel co nejdéle, je pitomé,“ vypráví.

Samozřejmě, že si mnohdy lidé neuvědomují, že říkají přání, která tomu, jemuž jsou určena, mohou připadat nevhodná či směšná. Jenže narozeniny vyvolávají dojem, že je to důvod k radosti, oslavě a samým optimistickým prohlášením.

„Byla jsem poměrně krátce po dost nepříjemném rozvodu. Bylo mi padesát let. Najednou u mě doma bez ohlášení zazvonily kolegyně z práce. Vycházíme dobře, ale blízké kamarádky nejsme. Zahlaholily, že mě přišly rozveselit, popřát mi k narozeninám, když jsem tak sama. Přinesly víno, zákusky. Vůbec jsem neměla náladu, nicméně jsme tedy poseděly, co dělat, že? Nejvíce mě ovšem dorazilo jejich přání. Řekly mi: Tak ať si Zdeničko co nejrychleji někoho najdeš, však jsi ještě mladá. Tomu říkám přání podle etikety,“ vzpomíná se smíchem paní Zdena, která je sama i po pěti letech a označuje je za nejlepší období svého života.

„Někdy si z lidí dělám legraci, když mi přejí k narozeninám“ vypráví Božena Poštulková z Ostravy která se letos koncem září dožívá sto let. „Příbuzní mi vždycky říkali: Tak ať se dožiješ stovky, babi. A já na to: A co potom? Víc se dožít nemůžu? Jsou z toho vždycky takoví zaražení,“ říká.

Přání k narozeninám souvisí s tím, jak člověk ovládá etiketu a ta má poměrně striktní pravidla. Bohužel, mnoho lidí si to neuvědomuje a etiketu považuje za něco spíše zbytečného.

„Přání a přípitky při oslavách narozenin by neměly být ironické, sarkastické, za každou cenu veselé.   Pokud je na oslavě více lidí, je vhodné se předem domluvit, co kdo bude říkat, aby se přání neopakovala,“ uvedla odbornice na etiketu Alena Špačková.

Tvrdí, že pokud se jedná o oslavence vyššího věku, je větší oslava na místě, protože právě události jako narozeniny, stmelují rodiny a dělají naše životy zajímavější. Zkrátka, odlišují se tak všední dny od těch slavnostních a my vnímáme, že v životech jsou určité milníky.

V poslední době se rozmohlo posílání narozeninových přání přes esemesky či maily, na internetu je velká nabídka předem připravených, rádoby vtipných či dojemných přání, stačí je jen poslat. Ne každého ovšem potěší.

„Mně to přijde spíše trapné. Když někomu nestojím za to, aby mi zavolal a pohovořil se mnou, nemusí mi posílat ani veršované přání,“ říká šestašedesátiletá Šárka, které nedávno její snacha k narozeninám poslala esemesku s tímto textem: Schovej se kam chceš, ale tvůj věk si tě vždycky najde.

Radost měl i pan Karel, který v době vrcholící covidové pandemie a dnech nejpřísnějšího lockdownu slavil šedesátku. Jeho kamarád mu poslal esemeskou toto přání.

Dneska je tvůj velký den,
neseď doma a pojď ven.
Něco hezkého si přej,
vesele si užívej.

Výrazně hůř hodnotí přístup svého kamaráda k narozeninám muž, který na oslavu své padesátky sezval asi dvacet přátel. „Uspořádal jsem menší zahradní slavnost. Grilování, popíjení, narazili jsme soudek. Mimo jiné jsem to dělal proto, že moje manželství procházelo krizí a chtěl jsem ženě dát najevo, že mi na rodině záleží. No na rovinu, měl jsem před časem známost, manželka na to přišla, nějakou dobu mě chtěla opustit, pak jsme si vše vyříkali, zkrátka, choval jsem se jako idiot, uznávám. Takže se scházeli hosté, dávali mi dárky, přáli mi a jeden z kamarádů pronesl před všemi, tedy i před mou ženou, přání: „Milý Honzo, i když máš roků ranec, my všichni víme, že jsi pořád kanec.“

Velmi výstižně se vyjadřuje k narozeninovým oslavám mentor a odborník na etiketu Daniel Šmíd. Ve své knize Etiketa domácí zmiňuje důležitý fakt, který bývá často přehlížen. A to, že hlavní osobou při oslavách narozenin je ten, kvůli kterého jsou pořádány, ten, komu jsou určena přání, dárky, oslavy. Takže především jemu by se přání a vše okolo oslavy mělo líbit.

Daniel Šmíd říká: „Hlavní osobou je ten, kdo narozeniny slaví. To je na první pohled jasné, avšak velmi často je tento fakt zcela přehlížen těmi, kteří se nezamýšlí nad vhodným způsobem oslavy. Mnohé slavení je pouze pokračováním jakési tradice, program bez nápadu a postrádá jakoukoli unikátnost směrem k oslavencům. Taková setkání jsou si podobná jako vejce vejci a o výjimečnosti dne nemůže být řeč. Pokuste se více vcítit do člověka, kterému chcete popřát to nejlepší a respektujte jeho povahu, způsoby a návyky.“

Jinými slovy, zkusme někdy zapřemýšlet, jak si naše veselé, vtipné a ukrutně zábavné či naopak romantické a láskyplné přáníčko může vyložit ten, jemuž je určeno.

 

 

oslava rodina životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Už několik let si přeji k narozeninám nebo svátku jen abychom se sešli a strávili příjemné odpoledne. Místo hmotného dárku si přeji společný výlet a je to nejhezčí dárek od dětí/ už dávno dospělých/.Letos jsme byli v na celodenním výletě ve Dvoře Králové na safari a bylo to úžasné.
Lenka Kočandrlová
Od určité doby neslavíme s manželem narozeniny,jen si řekneme,kolik let nám už to je,zděsíme se - a konec.Když si vzpomenou děti se sms,úplně to stačí.Nestojím o dárky ani o nic.Mládí mi nedá nikdo,zdraví taky ne a to ostatní si můžu pořídit sama.
Eva Kopecká
Člověk blízký, který odejde, chybí. I když mu bylo hodně let. I když jeho rodina vidí, že je jeho zdravotní stav pořád horší a že to lepší být nemůže. Mým životem prošlo dost lidí, kteří se dožili opravdu požehnaného věku... Bylo jim kolem devadesáti let. Ke konci samozřejmě většinou zdravotní potíže. Někdo odcházel po fyzické, jiný po psychické stránce. Myslím, že všichni byli rádi, když za nimi někdo přišel a že nebyla důležitá nějaká vzletná přání. Prvořadé bylo, že nebyli sami. Že poseděli s blízkými. Přát devadesátníkům dlouhý život je stejně taktní, jako oslovit ženu středních let titulem mladá paní. Někdy člověk je zaskočen slovní reakcí přímých účastníků z řad rodiny nebo devadesátníků samotných. A neví, jak reagovat. Co lze říct na výrok, že tu ten člověk ještě hezky h pár let mohl být, když mu do stovky bylo už jen málo roků a když byl chudák téměř nepohyblivý? Nebo co říct naopak pohyblivému a myslícímu obyvateli DD, pro kterého doktoři udělali maximum? Ač chodí i myslí, už tady být nechce a využívá každou příležitost, aby si k tomu někoho sehnal. Třeba pomocníky z řad občasných řemeslníků v domově důchodců. Když dotyčný umí ještě rychle chodit a přijde za nimi s žádostí, aby mu půjčili kus drátu a poradili, do které zásuvky ho strčit, to prý bylo něco, jak elektrikáři zdrhali...!
Krejcar Stanislav
Babička z tátovi strany se dožila krásných devadesáti pěti let. Žila celý život v rodině dcery, která vychovala dvě děti, jimž umožnila středoškolské vzděláí. A to byla doba AN.GH . Rodina i přes socialistické těžkosti dokázala fungovat a radovat se z maličkostí jež život každému přináší. Nikdo nebyl politicky činným , a jen vykonával práci s oborem spojenou. V dnešní době je "moderní" využívat babyboxy nebo sebevražedné umysly. Těch slabochů rok od roku přibívá. Přitom každý má možnost dnes si život přizpůsobit svému naturelu. Je škoda doby kdy soudržnost rodiny a jejich příslušníků se někam vytratila. Za mého mládí bylo samozřejmostí ,že jsme udržovaly poslední spočinutí maminčiných a tátových rodičů nejen o velikonocích a dušičkách, ale i jejich svátcích a narozeninách. Dodržování tohoto rituálu tak nějak přešlo i na mne. Nejsem moc společenský tip, mám své dědečkovské starosti, ale stává se, že se naše generace pamětníků našeho mládí sejdeme na těchto místech a prohodíme pár vět .
Soňa Prachfeldová
Mám radost, když na sebe v rodině nezapomínáme a sejdeme se. Pak jsou tu přátelé a moje milé bývalé kolegyně. Tak to většinou slavím na 3x a oddychnu si, když je to za mnou. A už jsou další narozeniny v rodině a je to pěkné.
Martin Vrba
Oslavy svátků a narozenin chápu jako utužení rodinných vztahů a zásadně se už zúčastňují jen těch, kde se setkávají pouze příbuzní. V práci - v úřednické profesi to bylo jinak - člověk potřeboval styky a tak byli přeborníci před důchodem měli diáře a během dnes v našem velkém podniku se dokázali vetřít i na několik oslav. My často spojíme několik svátků a narozenin do nějaké "žranice", nejoblíbenějším pokrmem je stále kachna, zelí, knedlík na druhém místě se drží stále řízek, u dětí je v oblibě svíčková na smetaně. Hrajeme vědomostní hry, scrable a vyhrabali jsme dokonce i kanastu. Vyprávíme si příběhy z mládí. Je zajímavé, že jsou oblíbenější trapasy než doktoráty a promoce. Sem tam je to i o nemocech - to se snažíme utlumovat. Pár lidí si potrpí na delších proslovech ke svému jubileu, aby konečně dostali příležitost se projevit, vědí, že nebudou utnuti pro nudu, ty je těžké utnout - nedělají tečku. U nás je to hlavně o legraci, čím jsme starší, tak tím míně lidí legraci chápe a častěji se urazí. Když máme nějaký smutek, který nelze přehlédnout, tak v takovém případě se nesetkáváme a stačí jen telefon s krátkou poznámkou : Čau - držím palce, nepotřebuješ něco - jsem tu od toho - čau a ozvu se zase zítra. Samostatnou kapitolou jsou na oslavách vnoučata - naše patří všem - tedy i těm, kteří je nemají. Máme radost z každého jejich pokroku, z prvních krůčků, slov, školních úspěchů - jasně, že se tedy dočkají i většího počtu dárků, atd. . . . . Nikdy nikoho nenutíme k setkání moc, nesmí to být povinnost.
Alena Švancarová
Paní Caklová tak ta první věta mě rozesmála.V 11.19
Jitka Caklová
11:15 Svoji maminku, už jako bezmocnou, jsem stále viděla krásnou, zpívající si při práci. Samozřejmě jsem to neřekla, ale v Duchu jsem mamince přála, aby si ji Pán Bůh vzal, neboť to co "žila", si za to, co pro nás všechny obětovala, si nezasloužila. Na vždy zůstane v mém srdci krásná, zpívající ♥♥♥♥
Zuzana Pivcová
Myslím, že s přáním je to obdobné jako s dárkem. Tam také, a to většinou u starších lidí, hraje roli víc to, od koho je, ba dokonce, že vůbec je. než to, co to je. Jsou rodiny, které si dovedou vyjádřit svou lásku i bez dárků a nenutí se ani do povinných návštěv. Ale to zná jistě každý sám, jak to je u něj v životě nejen při jubileích. Nikdy jsme v rodině neměli velké oslavy, protože jsme dvě sestry rodiče ztratily záhy a vlastní rodiny nezaložily. Líbila se mi oslava padesátin v práci ve vojenském archivu, která se však konala hlavně proto, že můj nadřízený zároveň slavil čtyřicítku. A pak ta sedmdesátka s i60 s Lubomírovým recitalem z mých původních básniček s následnou oslavou v redakci i60 v Pražském kulturním centru. Na to nezapomenu, ale stačilo.
Jitka Caklová
No ono to musí být móc príma, když za osmdesátiletou nemohoucí babičkou, která si nedojde ani na záchod, jednou za rok přijde popřát rodina aby se dožila "ve zdraví a radosti stovky. To jako za trest, nebo proto, aby si ještě dalších 20 let užívali jejího důchodu? Řekla bych, že takových případů není málo. Ale k sobě: V naši původní rodině se slavily pouze jediné narozeniny a to Ježíškovy a nikdy na žádné z nic nezapomenu. Narodila jsem se v čase, když bylo nejvíc práce na poli a začínaly votavy. To dokonce maminka na moje narozeniny nevzpomněla. Jako dnes vidím, když jsem jí to připomněla, jak běžela do krámu koupit Kofilu a ještě mi připomněla, že se mám o ni podělit s ostatními :-). Svoje narozeniny jsem nikdy neslavila, leč toužila jsem takovou opravdovou oslavu alespoň jednou zažít. Svoje přání jsem si splnila ke svým šedesátinám. Byla to taková středně velká "svatba" (rodina, přátelé, známí), s živou hudbou, spoustou jídla a pití, ve společenské místnosti SDH u nás ve vsi. Bylo to moc príma a hlavně byla to MOJE oslava. V den mých sedmdesátých narozenin mě propouštěli z nemocnice, kde jsem se čtyři dni před tím narodila podruhé a začala druhou kapitolu své pozemské pouti. Od té doby jsou pro mě různá přání nicneříkající, zbytečná, někdy až trapná. Zatím mi každé přání přineslo pouze to, o co jsem se sama přičinila ♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA