Nic není náhoda, vše, co se děje v přítomnosti, až s odstupem času dostává smysl

Toť otázka. Vzhledem k názvu článku je pro mě důležitější duchapřítomnost, ale nemám nic proti tomu, když druhý preferuje plnost :-)

Spíš bych řekla, že než duchapřítomnosti, tak duchaplnosti se meze nekladou....:)

A jinak, pro mě slast není rána, nýbrž vnitřní pocit štěstí a radosti.

Oprava:... o utrpení...

Pane Dostale, z Vašeho pohledu určitě, jinak byste se utrpení nezmínil. Konec konců, já Vám svým článkem, ani příspěvkem nic nevnucuji, tak není zač děkovat. Ale klidně si poslužte, v psaní článků i v následující diskuzi se duchapřítomnosti meze nekladou :-)

:-) Diskutovat o vyznání je jako sahat do ran slasti i utrpení... :-) Děkuji, nechci... :-)

Dnešní společnost se skládá z jednotlivců. Pro mě nejsou špatné vzpomínky, když jsem se zbavila hořkosti v nich obsažených. Největším vykořeňovatelem pro mě byla škola od čtvrté třídy výše, známkování, hodnocení a soutěživost, která přešla v řevnivost. Od první do třetí třídy jsem chodila do jednotřídky, do budovy s nápisem na bílém oválu OBECNÁ ŠKOLA. Pan řídící nás učil psát, číst, počítat, namísto tělocviku s námi chodil do přírody a učil nás poznávat flóru i faunu. Každý žák si z domova přinesl lahvičku od francovky a v nice na schodišti byly vystaveny kytičky s nápisy. To byla idylka. Do čtvrté třídy přišla soudružka učitelka a ta se na mě podepsala se soudružskou dokonalostí nejvíc. Na druhém stupni to vygradovalo do naprosté absurdity. A čím ambicióznější rodiče, tím hůře. Jeden spolužák, protože měl špatné vysvědčení a strach z bití svým otcem, tak cestou ze školy spáchal sebevraždu a jiný žák, když dostal horší známku než trojku, tak dlouho brečel, že bude doma bit, až se nad ním soudruh učitel smiloval. Nakonec „s odřenýma ušima“ udělal SVVŠku a „vypracoval“ se na vedoucí místo vlivného úředníka. Další spolužák, kterému matikář říkal: "Pepiku, ty seš tak blbej, že z tebe nic nebude.", je do dnes velice žádaným pokrývačem. Nikdo nikoho nevykořenil, každý se vykořenil sám tím, že dobrovolně povinně předal vládu do špatných rukou a posílil tak vykořeněnou společnost. Co se děje v posledních dvou a půl letech je výsledkem 75 let trvajícího vykořeňování mocnými. Jsem ráda, že to konečně přišlo, aby se lidé probudili, dokud je ještě čas.

Jitko Tvůj článek se mě také moc líbí a jak píše přede mnou Jana Š. tak souhlasím že je každý svého štěstí strůjcem. Někdy ovšem tomu našemu štěstí musí pomoci někdo z přátel, někdo ze společnosti atd. Mnohdy sami nic nezvládneme. Jako příklad můžu uvést mé první setkání s manželem. Nebýt kamarádky, která jej pozvala na taneční zábavu asi bych jej do dnešního dne neznala. Takže za mé štěstí může další osoba.

Moc pěkné vzpomínání i vyznání. A přeji vám, ať vám ta kondice vydrží!

K tomu mohu dodat jen: Každý svého štěstí strůjcem. Ty sis ho, Jitko, dokázala vytvořit, tak se ho drž.