Jenže rodina může mít mnoho podob a ideál je pro každého něco jiného.
Petr a Jiřina jsou manželé pětatřicet let, vychovali dvě dcery a vždy si zakládali na tom, že jim poskytli takzvaně ideální rodinné zázemí. „Oba pocházíme sice z nemajetných rodin, ale naši rodiče byli moc fajn a dělali pro nás vše, co bylo v jejich silách. My se stejně chovali k našim dcerám. Manžel chodil kromě těžké práce v huti v mládí ještě v noci vykládat vagóny, aby víc vydělal, takže jsme vlastníma rukama postavili domek, holky prožily dětství na zahradě, vystudovaly vysoké školy. Poskytli jsme jim dobré zázemí. Rodina u nás byla vždy na prvním místě,“ vypráví Jiřina. Jenže nyní je rozčarována tím, že její dcery pojaly pojem rodina úplně jinak.
Jedna se nedávno podruhé rozvedla, žije s novým partnerem a kromě jejích dvou dětí vychovávají společně i jeho syna. Druhá dcera žije s partnerkou a její dcerou, kterou si dotyčná pořídila s kamarádem, protože toužila být matkou, ale je lesba. „Manžel se s orientací dcery a dvěma rozvody další dcery nebyl schopný vyrovnat, on je dodnes přesvědčený, že rozvod, noví partneři rodičů, natož soužití dvou žen či mužů naruší vývoj dětí, že takovým dětem chybí rodina. On si pod pojmem rodina představuje klasický model, já jsem pochopila, že to tak být nemusí. Moje dcery mi připadají spokojené a vím, že děti vychovávají dobře. Hodně jsem v tomto směru své dříve konzervativní názory přehodnotila,“ vypráví.
To, co je pro někoho konzervativní, ba přímo zastaralé, je pro jiného naopak léty prověřená, osvědčená cesta. A pokud se v rodině objeví situace, kdy se ukáže, jak rozdílné v tomto směru názory jejich členů jsou, zpravidla to končí malérem.
Když pětatřicetiletý Tomáš oznámil rodičům, že je gay a že žije už tři roky s partnerem, jeho tátovi se tak zhoršily potíže se srdcem, že k němu musel zavolat záchranku. „Otec na mě před doktorem, který mu pomáhal, řval, že si mám uvědomit, že pocházím z dobré rodiny a nedělat jí ostudu,“ vzpomíná Tomáš.
Jedna paní dodnes se smíchem vzpomíná na svou svatbu. „Už byla hostina, zábava. Tchán mě vyzval k tanci. Pak mě poplácal po zadku a řekl, ať se teď chovám, jak se sluší a patří a uvědomím si, že jsem se dostala do dobré rodiny. Bylo to na maloměstě, tchán byl právník. Dodnes se směju, když si na tu situaci vzpomenu. Ta jejich dobrá rodina pak fungovala tak, že mě manžel začal podvádět rok po svatbě a švagrova dcera začala po revoluci v městečku prodávat drogy,“ vypráví.
Dobrá rodina. Co to vlastně je? Psychologové zpravidla mluví o tom, že prostředí, ve kterém se děti cítí dobře, mají přesně nastavená pravidla a vyrostou z nich dobří, slušní lidé.
„Pro dítě je podstatné, zda je jeho rodina funkční, ne z jakých členů se skládá,“ říká dětský psycholog Václav Mertin. „Přes velkou snahu pro výchovu dítěte jsme ale nevymysleli nic lepšího, než je obyčejná rodina. Je ideální a vlastně nejjednodušší, když se od narození kolem dítěte většinu času intenzivně pohybují dva dospělí – máma a táta,“ uvedl Mertin. Zároveň však zmiňuje spoustu případů, kdy z různých důvodů děti vychovají prarodiče, příbuzní, stejnopohlavní pár, tedy, když dítě nevyrůstá v takzvaně klasické, ideální rodině, a přesto žije v láskyplném prostředí, které z něj tvoří kvalitního člověka.
Existují výzkumy, podle kterých je pro dítě podstatně složitější, když ho dlouhodobě vychovává pouze jeden rodič. Podobně nepříznivou úlohu podle nich sehrává ústavní výchova a trvalá chudoba rodiny.
Jenže ve skutečnosti může i chudobná rodina vytvořit pro své děti pěkné zázemí a vychovat z nich úspěšné lidi. Takových případů zná kolem sebe každý hodně, zejména mezi starší generací. V době dětství současných seniorů byla chudoba naprosto běžný jev. A naopak, většina lidí zná z okolí nebo vlastní zkušenosti případy, kdy děti bohatých a úspěšných rodičů, nijak moc dobře nedopadly a nic v životě nedokázaly. Takže jsme zase u otázky – co to vlastně je dobrá rodina? Můžeme si pod tím výrazem vůbec něco představit? Nebo žijeme ve světě, kdy má rodina tolik podob, že si pod těmi slovy každý představuje něco jiného?
Problém je nyní také v tom, že mnoho mladých žen, jejichž součástí života se stala prezentace sebe sama na sociálních sítích, na nich vytváří mýtus o ideální rodině. Fotí se v krásných bytech, kde je vše bílé a čisté, s usměvavými děťátky a píší o tom, jak jsou šťastné s partnery, kteří nepřemýšlejí nad ničím jiným, než jak vydělat hodně peněz a učinit tak rodinu šťastnou. Což pak vyvolává v jiných ženách zmatek a depresi z toho, že jejich rodina tak ideální, dobrá není. Tedy v těch, které stále ještě nepochopily, že to, co se odehrává na sociálních sítích, nemá s realitou moc společného.
Výsledek? O tom, že právě my vytvoříme takzvaně dobrou rodinu, v podstatě sní úplně každý. Obvykle ji ale dokáže vybudovat jen ten, kdo časem na ten sen zapomene a začne se řídit instinkty, přizpůsobí se realitě.
O čemž svědčí například zkušenost osmašedesátileté Jitky, bývalé učitelky. „Já jsem vždycky kastovala rodiny žáků na ty dobré a špatné. Byla jsem v tom dost radikální. Když byl někdo z rozvedené rodiny, předem jsem to brala tak, že se bude učit hůř, než děti z takzvaně spořádaných poměrů. Časem jsem pochopila, že je vše složitější. Paradoxně k mým nejúspěšnějším žákům, kteří se ke mně dodnes hlásí, patří chlapec, který byl vždy zvláštní, jenže tehdy se o gayích nemluvilo. Nyní je šéfem velké firmy, žije léta s partnerem a dává obrovské peníze na podporu dětí z dětských domovů. Holčička, která vyrostla sama s mámou, která se o ni moc nestarala, je právnička. A z kluka, který chodil za školu a jeho táta byl alkoholik, se stal ředitel školy. No tak se v tom vyznejte, co je dobrá rodina,“ vypráví.
Takže, když jde o tento výraz, je dobré odhodit předsudky.
