Když se les stane pastí
Všechny fotografie: Elena Valeriánová

Když se les stane pastí

10. 9. 2022

Konečně rostou! Po vydatných deštích minulého týdne začaly u nás růst houby. Je sice s podivem, že pod lesem stojí jen jedno jediné auto s polskou poznávací značkou, ale o to radostněji se nám šlape do prudkého kopce.

Les máme, dá se říci, přímo za humny. Chodíme do něj sbírat houby bezmála padesát let. Člověk by řekl, že tam známe každou skálu, každý větší kámen, cestu, potok. A tak se v lese pohybujeme s jistotou a nemusíme přemýšlet, jestli se dát vpravo nebo vlevo a kam tou nebo jinou cestou dojdeme.

Ale skutečnost je jiná, překvapující.

V tom našem lese se pořád ještě mohutně těží a to nejen smutné smrky, napadené tím malým prevítem kůrovcem, ale také krásně vzrostlé buky a to ve velkém. Na jednom místě hned u cesty jich stálo asi osm, obdivovala jsem jejich rozložité koruny, ve kterých jsem vždy ráno slyšela rozzlobené skřeky vyrušených sojek,  přelétávajících  z větve na větev. Nechápu, čím byly napadeny ty buky, že by touhou po zisku? Prachy, mocné zaklínadlo. Přitom do hrobu si je nikdo nevezme.

Ale dost nářků, je krásné zářijové ráno, po chladné noci přírodu ozdobily stovky pavoučků svými pavučinkami. A kousek výš, v našem oblíbeném koutku ještě stojící smrčiny na nás čeká určitě několik pěkných úlovků. Procházíme lesem a já si brblám jen tak pod nos, je to bída, je to bída. Sem tam nějaký suchohřib, spousta růžovek a jinak nic … počkat, první! Praváček se na mě směje a mé houbařské srdce pookřeje. A nezůstane jen u toho jednoho. Odkládám manžela i našeho pejska, který les moc nemusí a sama se vrhnu na sběr. Košík se mi nádherně plní, nemám ve zvyku po lese  běhat jako srnka, spíše se jen tak loudám a nakukuji pod malé smrčky i vzrostlé buky. Vychutnávám si tyto nádherné chvilky ticha a samoty, když v tom se mi do uší zařízne řev motorového křovinořezu. Děs. Ale chápu, ožínat se musí. A tak ustupujeme dále do lesa, abychom tomu nepříjemnému hluku utekli. Po necelých dvou hodinách mám košík už plný a tak se začínáme ubírat k domovu.

A v tu chvíli se náš přívětivý les změní, jako mávnutím kouzelného proutku, v past.

Vycházíme z lesa na širokou polní cestu, vím, že když se dáme vpravo, přijdeme na kraj naší vesnice. Kdybychom se dali opačným směrem, cestu bychom si zbytečně prodloužili. Jdeme vpravo, podél cesty vede oplocená pastvina. Cesta je široká a pohodlná a najednou končí, sice směrem do lesa se stáčí štěrkem vysypaná lesní cesta, ale i ta se po nějakých čtyři sta metrech ztrácí. Před námi stojí pár osamělých smrků a za nimi se rozkládá vykácená paseka, na jejímž protějším okraji nějaká lesní mašina hravě požírá zbylé stromy. Přes paseku nelze projít, obrovské pařezy a spousta větví z vytěžených stromů je zarostlých vysokou trávou, člověk neví, kam šlape.

Vracíme se zpět k oplocené pastvině, vím, že ve směru naší chůze je stará dřevěná chata, říkali jsme jí myslivecká. Ale kde je? Jsme docela bezradní. Známe směr, kterým se máme držet, ale les nám připravil nejedno nečekané překvapení. Nepatrnou pěšinou kráčíme tvrdohlavě vpřed, až narazíme z ničeho nic na oplocenku. Pamatuji si velmi dobře, jak les křižovaly udržované lesní cesty. A nyní - nic. Každý náznak cesty nebo pěšiny končí v mlází nebo u ohrazené oplocenky.

Co teď? Zase se musíme kus vrátit, protože před námi je najednou obrovská zmola, strž nebo jak tomu mám říkat, kterou vyhloubily vydatné lijáky posledních let. Tak to nedáme. Dochází nám voda, poslední vodu vypije náš pes z mé dlaně. Vstupujeme na pastvinu a konečně vidíme, i když docela v dálce zdevastovanou mysliveckou chatu, ke které však nevede žádná cesta. Stojí na jakémsi ostrůvku uprostřed té strže. Je horko, tráva na pastvině je nám po kolena. Rozhlížím se, jestli se někde v dohledu nepase stádo dobytka. Přicházíme k domu na samotě s bytelným plotem, dřevěný plot jistí ještě plot drátěný. Nikde nikdo. Jen dole na vedlejší pastvině se pase stádo černých krav. Na mysl mi vpluje vzpomínka na nějaké nedávné neštěstí právě v souvislosti se stádem. Jsem bezradná a taky už mám strach o manžela, bojím se, aby mu nedošly síly. Je statečný a ujišťuje mě, že je v pořádku. V dálce uvidím nějaké muže s autem, jak opravují ohradu. Vydám se přes louku k nim. Jsou tři, ptám se na cestu. Ten, s kterým mluvím - řidič – je nepříjemný, ale nakonec mě přece jen nasměruje. Pod mysliveckou chatou by měl být průchod na starou cestu, která je sice vodou zničená, ale projít se tam dá. Vracíme se přes vysokou trávu zpět k lesu. Konečně jsme našli únikovou cestu. Je tam sice bahno, kamení, prostě marast, ale jdeme. Už zase vím, kde jsme a taky to, že už to zvládneme. A konečně potok a v něm čistá proudící voda pro našeho Rexe. Hltavě pije a mně je hned líp. Po chodníku si vyšlapujeme v zablácených botaskách a nohavicích mokrých po kolena, ale s plným košíkem. V hlavě nám vibruje nepříjemná zkušenost a v nohách bezmála jedenáct kilometrů.

Tento náš zážitek píši hlavně proto, abychom si všichni uvědomili, jak může být les nebezpečný. Nevím, co bych si počala, kdyby si některý z nás třeba zlomil nohu a nebo se někomu udělalo nevolno. Mám sice v mobilu aplikaci ZÁCHRANKA, ale fakt nevím, jak by se ti záchranáři k nám dostali. 

Přeji nám všem, abychom každou cestu zvládli bez úhony a byli na cestách opatrní.

 

Můj příběh příroda
Hodnocení:
(5 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Hudečková
Elenko, jistě jste se necítili vůbec dobře, když dojde voda a dochází i síly, je to o ničem. Takto jsem jednou bloudila v pro mě neznámých lesích s kamarádem. Ten se pořád chlubil, že s ním se neztratím...a ejhle, sic jsme měli plné koše, ale voda došla a my se motali v kruhu. Já jsem již dost lapala po dechu, nemohla jsem. Jeho představa, že mě bude muset z lesa vynést na zádech, ho nakonec nakopla a tu cestu našel. Sic dlouhou, ale....ohlásila jsem doma, že budu v poledne zpět a přijeli jsme někdy po druhé odpoledne. Ufff. Takže vím, o čem mluvíš.
Lenka Kočandrlová
Bohužel se lesy drancují,jako nikdy! Dodáváme světu za babku,těží se sezóna - nesezóna! Vymlouvají se na kůrovce a uschlé stromy,ale harvestor ničí a řeže vše,jen aby se plnil plán! Dříve se klestí nanosilo na hromady,případně spálilo - dnes jak to odpadne,tam to zůstane,i dobré dřevo,co by se hodilo na topení je rozježděno a narváno do bahna,zůstane spoušť...Člověk by až plakal,kde bývaly hřiby,tam vyschlá hlína,obnažené kořeny,kopřivy, případně udělají oplocenku. Ta nejhezčí místa vytěží,zpustoší a nechají být. U nás je moc sucho,ještě bude muset hodně zapršet,než se zem nasákne a vyplodí aspoň nějaké houby...Zde nemáme ani vodu v potocích,nic...
Alena Velková
Napínavá historka a nádherné fotky!
Marie Měchurová
Bydlíme pod lesem a můžu potvrdit, že lesy se hodně změnily. Pryč jsou ty lesní rovné cesty, po kterých jsme jezdili na běžkách. Dnes jsou místo nich hrbaté, rozryté cesty. Nově vysazené části lesa jsou oplocené, všechno je jinak. Eleno, hezký dramatický článek doplněný, jako vždy, krásnými fotografiemi.
Blanka Lazarová
Elen, tleskám. Je to skoro atlas hub. A k tomu pěkný článek i fotky. :-)
Marie Novotná
Je to krása ,koukat na houbičky a to ostatní je celorepublikový děs. O zmizelých cestách už také vím své. Uff. Zapotila jsem se s tebou.
Martina Růžičková
Bohužel se i nám v poslední době stalo, že jsme vůbec nepoznali dříve důvěrně známá lesní místa. Stromy zmizely a traktory, tahače a další stroje proměnily krajinu v neznámou pustinu... Snad nově vysazené stromky čeká lepší osud. Přiložené fotky nadchnou nejen srdce houbaře, ale i fotografa! Kouzelné lesní záběry!
Alena Tollarová
Les by se neměl stát pastí, ale oázou klidu. Bohužel občas se pastí stane. Také u nás je to tak, že les je na určitém místě docela jiný, než ho známe z dřívějška a najednou nevíme, kde jsme. Vaše lesní strasti jsem při čtení prožívala s vámi. Prožívala jsem, to bohužel jen virtuálně, i houbové opojení. Úplně Tě vidím, jak před krasavicemi poklekáš, zaslouží si to. Nejen houbové, ale všechny fotky jsou potěchou pro oči i duši a klidně jich mohlo být víc :) Těším se a doufám, že i v našich lesích nějaká ta houbička naroste a přijde s námi domů.
Elena Valeriánová
Aničko, my jsme také nezabloudili, přesně jsem věděla, kde jsme a kde bychom měli z lesa vyjít. Ale les je tak zdevastovaný těžbou a prudkými lijáky, vodu nemá co zadržet, cesta je ztrhaná a prostě není. Jak píše Jana, je to na infarkt.
Eva Mužíková
Eleno popsala jsi vaše bloudění perfektně, úplně jsem ty popisované končiny viděla. Hlavně že jste byli dva/ tři/, samotný by člověk snad zpanikařil. Já nemám orientační schopnosti, proto chodím do lesa jen vedle cest... Ale hlavně že jste v pořádku dorazili domů.. Ty fotky jsou pro milovníky hub " za trest", hlavně pro ty, kde ještě nic neroste...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?