Pradědeček a jeho rodina

Děkuji Zdenko, tento příběh je podobný tomu mému, prostě tenkrát byla jiná doba, ale ne každý by si bral do výchovy cizí dítě. Někdy to ani nešlo, ale každopádně si svých prarodičů za to vážíme.

Pamatuji se na svou babičku z matčiny strany. Narodila se 15. března roku 1877 a děda František v roce1872. Měli 5 dětí -4 chlapce a poslední moji maminku, narozenou v roce 1910.Brali se před 1. větovou válkou, a tak se měli co ohánět. Přesto je obdivuji za to, že si vzali za vlastní ještě dítě sirotka. Byla to naše hodná, milá teta Růža, která nás milovala a rozmazlovala. Nikdo by nepoznal, že Růže není jejich vlastní dcera. V 1.válce jim padl nejstarší syn, ostatní syni zemřeli mladí na nemoci, které se tehdy ještě nedaly léčit. Tak babičce zbyla jen ta dvě děvčata. A já s bratrem. Nakonec jenom já jezdím na jejích hrob a protože je mi už 77 let, předala jsem péči o něj své dceři.

Jituš, víš, že když jsem přečetla Pomohl mi s tím náš vnuk Honzík, napadlo mě, že bys autorkou mohla být Ty? Je to pěkný příspěvek, v němž je cítit úcta k předkům, i když jsi je už osobně nepoznala.

Jitko, hezky napsané, prababička a pradědeček byli zřejmě velice obětaví a hodní lidé, to už se dneska nikde neuvidí.

Hezký příběh, Jitko. Já jsem prarodiče vůbec nepoznal, byl jsem hodně pozdní dítě. Ale na dědu s babičkou moc rád vzpomínám.

Rodina byl základ a mělo by to být i do budoucna. Klobouk dolů před vašimi prarodiči.

Děkuji za sdílení silného příběhu. To musela být velká odvaha a obětavost postarat se ve vyšším věku o malé děti.