Cizí jazyky – odkdy dokdy? I. část

Býval jsem skeptický ke své znalosti ruštiny. Když mne v roce 1968 chytili Rusové s taškou letáků, které jsme tiskli v Polygrafii, mluvil jsem ze strachu jak rodilý Rusák. je to holt v podvědomí. A Když jsme později se ženou jezdili na Sinaj, bez problémů jsme se tam domluvili rusky, kvůli ruské převažující klientele.

A do toho všeho ještě je to individuální. Někdo je na jazyky natvrdlej a jiný zvládne 4 jazyky levou zadní. Ale určitě bych to nenásilnou formou hry zkusila i v předškolním věku a pak se uvidí. Motivace i učitel tu hrají také velkou roli a to v různém věku odlišně. Já měla v 5. třídě slintajícího nesympatického staršího učitele němčiny a nenaučlila jsem se nic, přestože mi dával dobré známky. Němčinu nemám ráda dodnes a mrzí mě, že se s ní nedomluvím. Zato italštinu jsem se spontánně začala učit sama, protože mi byla sympatická a pomocí 9 základních lekcí v samoucích jsem se v cizině bez problémů domluvila. A kdybych měla motivaci nebo nutnost, myslím, že v tomto jazyce bych byla rázem lepší než v angličtině či ruštině, které jsem se učila mnoho let a pořád dokola.

Nemám hudební sluch, nemám na cizí jazyky talent, přesto se domluvím rusky, německy a anglicky. Mám výhodu, že se nebojím mluvit, i když to není 100procentně správně. Rusky a německy jsem se učila ve škole a anglicky v kurzech a sama. 6 let před důchodem jsem pracovala v zahraničním obchodě - prodávala jsem náhradní díly k velkým soustruhům, hlavně do USA. Korespondence v angličtině je jednodušší, než mluvení. Když jsem odešla do důchodu a moji obchodní partneři přijeli do našeho podniku, chtěli mě poznat. Byli u nás na večeři. Při čtení mé korespondence se asi docela bavili, přesto s mojí prací byli spokojeni. Učit se má člověk celý život, a nejen jazyky.

Věro, na článku je jasně vidět, že je to tvoje "parketa".

Intuitivně bych na výuku cizího jazyka u malých dětí také nespěchala. Ale je to můj osobní a ničím nepodložený názor. Zato dospělým i seniorům bych studium jazyka doporučila. Zvláště v důchodovém věku, kdy na to mají spíš prostor. I když do zahraničí nejezdí, tak angličtinu lze potkat na mnoha místech. Na výrobcích, na internetu, v televizi, v pisničkách i filmech. Sama chodím do kurzu mnoho let a kromě procvičování paměti je to dobré i na kontakt s lidmi. Navíc dnes se způsob výuky jazyka hodně změnil, nejde o biflováni slovíček a gramatiky. Kurz lze doplnit pravidelným používáním nějaké aplikace, já používám v současné době aplikaci Duolingo. V základní variantě je zdarma.

Na Český jazyk bychom měli být hrdí už jen proto, že je prapůvodní a od ČJ se postupně odvozovaly další jazyky. Naši rodiče a prarodiče chodili na "handl", což byla přeshraniční výměna pracovních sil, díky které se učili cizí jazyk. Lidstvo na planetě Zemi nežije posledních 100, 1000, ani 2022 let. Před námi tu byly mnohem vyspělejší civilizace a třeba si také mysleli, že jsou ti nejmoudřejší a přesto zanikly. Nechtějme být papežštější, než papež.

Ano, je to tak. Příbuzný je s rodinou již třetí rok za prací ve Španělsku. Jeho 11 dcera jej ve výslovnosti opravuje. Je to jiné " e" , tati. V dospělosti již tak nevnímáme jemné rozdíly ve výslovnosti.

Za minulého režimu se zdůrazňovalo, že se malé děti nemají učit cizí jazyk, že se u nich nevyvine láska k mateřštině a vlastenecké cítění. Nepřeháním, slyšela jsem to tak. Zažila jsem mluvit dvojjazyčné děti, kdy dcerka profesorů - on Čech, ona Němka rakouského původu - mluvila střídavě tak, jak se na ni promluvilo. Jsem přesvědčena, že v dospělosti se člověk cizí jazyk už nikdy nenaučí perfektně jako rodilý mluvčí, hlavně zůstává mateřský akcent, i když dotyčný žije v cizině. Bylo to tak u osobností žijících dlouhodobě v USA, u Jiřího Voskovce, Miloše Formana atd. V dospělosti je to složité, někdo má jazykové nadání, někdo ne. Já jsem s němčinou byla celý svůj produktivní věk, ale stejně byla období více či méně aktivní. Angličtinu jsem v 90. letech zhltala rychle, a rychle jí valnou část zapomněla. Tak tu teď začínám chodit do kurzu pro seniory, vedeného americkým krajanem, tedy synem někdejších vystěhovalců. Paměť pěkně pokulhává.

Vnučka se začala učit anglicky v MŠ, na základce přidala španělštinu a později jako autodidakt japonštinu. Vnuk se začal učit anglicky v MŠ, na základce přidal španělštinu, maminka, poloviční Ruska, ho učí ruštinu. Vnoučata odmalička v angličtině sledují filmy, poslouchají písničky, čtou knihy aj., plynně komunikují v zahraničí i při různých příležitostech, angličtina je baví a je pro ně samozřejmost. Výuku jazyků doplňují mobilní internetovou aplikací Duolingo. Dodávám, že se nejedná o sourozence. Poskytují mi tlumočnické a překladatelské služby, neboť já talent na jazyky nejsem, domluvím se jen německy. :-)

Teď mluvím pouze za sebe. Pokud člověk není v neustálém kontaktu s jazykem, jeho schopnosti se domluvit se postupně snižují. Alespoň u mne. Na našich cestách jsem se celkem bez problému domluvil německy, anglicky, chorvatsky, rusky a částečně i španělsky. Pokud ovšem dotyčný domorodec nemluvil moc rychle. Problém však byl v tom, že nejlépe jsem rozuměl až když jsme odjížděli domů. Pokud bych ještě dnes, v mých letech, byl delší čas v jinojazyčném prostředí, jazyková znalost by se mi alespoň částečně vrátila. A tak bych nepodceňoval ani seniory. Je to individuální.