Babi, neboj, děti zvládneš! To dáš!

Co já bych za to dal, kdybych hlídal i na plný úvazek. Přitom jsem učitel. Nebylo nám dáno. Syn od dvojčat a nám to snacha moc neumožnila. Její matka bydlí nad ní, tak nás k tomu nepotřebovala. Je to smutné a o moc jsme tím přišli. Dnes děvčata již jsou v pubertě a nás nepotřebují. Hřeje mě to, že nás přesto milují. Jindra

Ach jo, mobily...mor naší doby :-)) Já je vyrvávám vnoučatům z rukou, lísám se s jinou zábavou, ale je to marné, marné, marné ! S mobily totiž nelze soupeřit. Nabízejí toho tolik ! Vyhrožuji pak ze vzteku, že budou špatně vidět, budou celé křivé, jak u toho pořád sedí nebo leží...a pak slyším odpověď: Ale babi, vždyť ty si na tom svém mobilu taky hraješ, my to dobře víme !!!

Hezký článek. O babičkování bych moha sepsat román... letos jsem hlídala od konce června přes den i v noci 2 až 5 kousků :-)) Byl to hukot. Furt ve střehu. I k moři jsem s nima sama jela....ale jsem ráda, že už začne škola a já si teď udělám dovolenou a velkým obloukem se budu dětem nějakou dobu vyhýbat. Nicméně velkou odměnou mi bylo, když mi vnuk řekl, že to byly jeho nejhezčí prázdniny.

Těším se,až vnučka ještě povyroste - malá mimina a batolata mne neberou,bude mne bavit si s dítkem popovídat,ukazovat všechno možné a ne řešit pleny,bezhlavé pobíhání,u ničeho nevydržení : to už jsem si kdysi zažila s vlastními dětmi. Myslím si,že od tří do těch třinácti let si užiju vnučky ještě hodně,snad tu ještě v té době budu....

Trefné, také považuji za správné plácnout na zadek když to vnoučata přeženou. Jinak si to užívám, je s nimi i legrace.

Pěkně napsáno, babičkovství je pro mne velká radost, užívám si to.

O svá vnoučata mám mnohem větší strach než jsem měla o své dcery. Maminka jim dovolí věci, ve kterých já vidím možnosti úrazu apod. Velký vliv na roli babičky či dědečka má opravdu věk, kdy se v této roli člověk octne. Mám celkem 6 vnoučat - 4 vnučky a 2 vnuky. Plácnu po zadku opravdu jen v tom nejnutnějším případě a to většinou když se holky mezi sebou hádají, tahají se za vlasy apod. Řeknu jednou, podruhé a potřetí už přijde plácnutí. Vždy řeknu, že když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém....

Každý to má jinak. Já jsem ani jednoho prarodiče nepoznala a nemohu předávat zkušenosti, které nemám a učit něco, co sama neumím. Jak jsem napsala v 11:13, mám štěstí že moje vnoučata mají prima rodiče a nemusím s dvacetiletým odstupem svoje podmínky, které v důchodovém věku mám, roční a šestileté vnučce, přizpůsobovat. Před třiadvaceti lety jsem byla v pracovním procesu a v současném věku je pro mě důležité udržovat v pořádku to, co jsem za svůj život vytvořila a na dvě ruce je toho opravdu dost a dost.

Jano, tak mám pocit, že jste to napsala o mých vnoučatech. Velice podobně to u nás probíhalo a probíhá. Až na to vysvětlování. Po druhém, nejpozději po třetím upozornění vysvětlování velice rychle končí a moje pravačka velice rychle přistane na některém ze zadků. (vnoučata 10,9, 6 let). A hotovo.

Na věku nezáleží, naopak s vnoučaty omládnete. Už nám bylo 70 a užíváme si to. Kdysi jsme si dali slib, že naučíme vnoučata lyžovat a vezmeme je k moř, a to se nám povedlo. Máme 4 vnuky a jednu vnučku. Taky nás ti 2 nejmenší zlobí s mobilem. První věta zní: "Babi, půjčíš nám mobil? " Nepůjčím, jedeme na výlet".