Tátova válka

Váš článek jsem si s chutí přečetla, psal jste napínavý příběh. Můj otec / nar. 1910/ byl do válkyodbedden jejím posledním roce. Vyprávěl, že šli s regimentem pěšky až do Itálie. Vzpomínal, že měli pořád hlad a v Itálii otrhávali fíky ze stromů. Bylo jim ale po nich špatně, asi nebyly dost zralé. Naštěstí se nějaké velké bitvy už neúčastnil, byl konec války. Můj strýc, matčin bratr / nar.1899/ narukoval dříve, boje se účastnil a bohužel, na následky šrapnelu, zemřel. Já jsm se narodila mnohem později, tak jsem ho nemohla znát, ale zbylo mi několik lístků , které psal svým rodičům a které maminka uchovala. Bohužel nevím, kde byl, psal z nějakých zákopů, ale neudal místo. Maminka byla z 5 dětí, jediná dívka, ale ani jeden z bratrů se nedožil stáří ani rodiny.

Ani nevím,zda děda byl nebo nebyl v 1.světové: zemřel,když mi byly 3 roky a táta nikdy o detailech o jeho rodičích nemluvil.Mám ráda podobné příběhy a dobové dokumenty, vyhledávám životopisné knihy a nejraději o obyčejných a skoro neznámých lidech....

Moji rodiče se narodili po 1. světové válce. Maminka ještě žije, má 90 let a často vzpomíná na své dětství, které nebylo radostné. Pocházela z 11 dětí, z nichž 4 zemřely z důvodu nemoci. U nich doma se soukromě hospodařilo. Měli 15 ha pole, býky, krávy, koně. Pomáhal jim čeledín a služka. Váš táta si prožil své, ale z vyprávění jsem usoudila, že měl dobré srdce. Neváhal ani chvíli a poslal vagon čokolády svým kolegům... Díky za vyprávění.

Silný příběh. Přála bych si, aby se podobné příběhy vyprávěly jako poselství mladším generacím. Díky.

Skvěle sepaný příběh . Obdivuji ty, kteří prožili kruté boje ať v Itálii, Francii, nebo v Haliči. Tam totiž padnul v r.1916 jeden z mojich předků. Doma zanechal ženu a 6 dětí. Ta zmínka o tom vagonu čokolády je přímo neskutečná (věřím, že sestala). Díky.

Děkuji všem za komentáře. Víte, můj táta o válce taky nikdy nemluvil. jednak je to pro ty lidi, přímé účastníky, osobně těžké, a pak taky - co měl vyprávět nám, dětem? Proto jsem znal jen to o čokoládě a později od mámy o těch peřinách. Že si ale uchoval deníček, to bylo zásadní.

Můj dědeček byl příslušník čs. legie v Rusku, vracel se pak domů přes Japonsko - no a víc nevím ... Dědeček o prožitém nemluvil, já se neptala (zemřel, když mi bylo 13) ... Škoda, že si také nepsal deník ...

Pane Čepelko, máte můj obdiv za sugestivní přiblížení atmosféry první světové války prostřednictvím tak intimního prostředku, jakým je osobní deník. Při čtení závěti dvacetiletého kluka mě mrazilo; takové autentické svědectví má neskutečnou lidskou i historickou hodnotu. Jakou cenu má život pěšáka na bitevním poli, jedno v jakém století...Poskytl jste vnímavým čtenářům cenný obraz našich novodobých dějin, děkuji.

O 1. světové válce a účasti našich předků v rakousko-uherské armádě se u nás dříve takřka nemluvilo, právě tak jako o čs. legiích. Jsem ráda, že si mohu takovýto příběh spojit s dokumentací z Vojenského ústředního archivu, v němž jsem pracovala. Mnoho lidí se na nás obracelo s přáním najít hroby padlých předků na italské frontě. Často se ukázalo, že uvedená lokalita dnes není v Itálii, ale ve Slovinsku.

Krásná příběh. Můj děda bojoval v 1. světové válce, ale vůbec nikdy o to nechtěl mluvit. Škoda.