Příběhy naší rodiny: O domě

S odstupem se nám zdá naše dětství trošku krásnější nebo také smutnější,než bylo.My bydleli ve městě, v domě bez ústředního topení,s koupelnou a WC ve 3.patře bez výtahu.Neměli jsme žádné babičky,dědy,jen pratetu,ke které jsme občas jezdili na venkov. Ovšem každou neděli jsme chodívali do lesa,kde jsme mohli blbnout,křičet,lítat do roztrhání těla, sbírat borůvky,houby,maliny a brusinky... Když jdu "naší" bývalou ulicí,dívám se nahoru do oken,ale už to je jen cizí dům...

Staré domy mají svá kouzla. Když se vrátím k našemu, vidím každý detail. Na půdu a do sklepa jsem nerada chodila. Vždy jsem tam měla tísnivý pocit.

Také mám stejné vzpomínky,bydleli jsme v podobném domě. Léto bylo parádní, ale zima se vlekla, jako všechny nepříjemné věci. Nemám ji ráda dodnes. O nějakém zateplení domu tenkrát nikdo neslyšel. Kuchyně se ohřívala vařenim a topilo se v kamnech uhlím jen v jeďnom pokoji. Na spaní musely být mohutné peřiny, pod kterými bylo teplo. Děkuji za hezké vzpomínání.

Děkuji všem za krásné komentáře. Všichni jsme si hezky zavzpomínali.

Moc vám děkuji. V dnešní digitální době je to úžasné pohlazení po duši. Já byla sice vysloveně městské dítě, ale bydleli jsme v poctivém domě z 20. let a právě ve sklepě byla prádelna s kotlem a pračku jsme měli tenkrát-sloužila snad 20 let- "dělanyko " . Obojí pražští prarodiče žili také ve starých krásných činžácích, ale jezdili jsme do malého města na letní byt k jedné babičce a později měli maličkou chatičku bez tekoucí vody, elektřiny, ale v lese, kolem tekl potůček, koupali jsme se v rybníku, pekli buřty u táboráků, chodili jsme na houby a stavěli v lese bunkry se zařízením z větví a mechu. Na nákup se chodilo i pár kilometrů v partě dětí a mládežníků... Dětství je prostě pro každého idylka.

Vrátila jsem se do dětství. Ano,tak jsme vyrůstali a byla to doba ,na kterou se nezapomíná. Děkuji za sdílení.

Vyrůstala jsem na vesnici, nejdřív s rodiči a sourozenci s babičkou v jejím malém domku a pak v pronajatém domě se zahradou bez vody a WC na dvoře za chlívkem. Dodnes mě to občas straší ve snu. Neměla jsem ráda ani sklep ani půdu. Vaše vzpomínky jsou moc hezké. :-)

Krásné vyprávění! Hned jsem si vzpomněla na činžák, kde jsem bydlela s rodiči. Náš byt byl v 1.poschodí. Měl dva pokoje, předsíň, záchod a spíž. Z chodby vedly schody nahoru, na půdu. Dveře se nezamykaly, přesto tam žádné krámy nebyly, naprosto čisto, jen šňůry a na nich se sušilo prádlo. Uprosila jsem maminku, abych si tam mohla vzít kočárek a panenku. A trávila jsem tam čas, v tom tichu a hrála si na maminku. A brala vše vážně. Dům tam stojí dodnes. Jedno okno je zazděné, právě to, z kterého jsem mávala své kamarádce v domě naproti.

Jako dítě jsem byla u babičky a dědy tak často, že se dá říct, že jsem tam vpodstatě vyrostla. Naši chodili do práce a bylo jim to pohodlné. Když babička, která byla v domácnosti, zemřela, šel do důchodu děda a moje víkendy a prázdniny pokračovaly. Ještě dneska si pamatuji, co kde v domku bylo a zahrádku se všemi trvalkami a stromky. Bylo to obyčejné dětství na vesnici, ale nevyměnila bych ho.

Hezké vzpomínání. Pravdou ale je, že vzpomínky z dětství jsou velmi zkreslené i vzhledem k tomu, zda dům byl "náš", protože jsme v něm bydleli, nebo "náš", protože jsme ho vlastnili. Moje vzpomínky na náš dům, tak jak jsem ho viděla v dětství, nejsou vůbec idylické, protože všichni kolem měli daleko lepší bydlení, než jsme měli my a v hloubi dětské Duše jsem tiše záviděla. Dnes pohledem dospěláka moje vzpomínky zkrásněly, neboť i "náš" dům, který je ve vlastnictví bratra, velice zkrásněl a dokonce předběhl i moje představy, o hezkém bydlení z dětství. Ráda se tam vracím, neboť hodně věcí je i mým dílem a vím, že vždy se vracím domů ♥