Říká se, abychom se nedívali zpátky, ale hleděli dopředu. Dopředu se dívat nechci, protože tam nečeká nic dobrého. Vidím, že každý se obrací raději dozadu a vzpomíná, co hezkého prožil a nyní už naše děti ani neprožijí. Babičky a dědečkové, včetně mé osoby, už málokdy splňují to kritérium, na které jsme byli zvyklí v dětství my.
Vracíme se zpátky, protože máme vzpomínky opravdu nezapomenutelné. Ano, měla jsem nezapomenutelného dědečka. Byl to tatínek od tatínka. Z maminčiny strany jsem už měla jenom nevlastní babičku. Můj dědeček byl strašně schopný člověk. Pamatuji jako dítě, že měl pronajatý papírnický obchod. Obchod to byl malinký, ale naproti škole, a tak tam děti s rodiči nakupovaly hodně školních pomůcek. Pro mne byl obchůdek velmi tajuplný. Přiznám se, že jsem jako malé dítě ukradla skleněnou, duhovou kuličku a vyměnila ji se sousedovic holčičkou za žvýkačku. Dědeček se to dozvěděl a to, jak mi domlouval, že se to nedělá, to nezapomenu nikdy. Hrozně jsem se styděla. Když byl obchůdek dědečkovi zabaven a znárodněn, tak se odstěhoval na penzi do svého domečku na venkově.
Tam jsme za ním jezdily jako děti odmalička. Dědeček žil sám, stal se velice brzy vdovcem a my jsme s bratrem už babičku nepoznali. U dědečka bylo krásně a dodnes nevím, jak to dokázal, ale na zahradě rostlo snad úplně všechno, od ovoce po zeleninu a také tam byly snad všechny ovocné stromy.
Zahrada byla vždy plná různých lidí, protože sI postavili v okolí chaty a k dědečkovi chodili pro rady, jak a co mají na svých zahradách pěstovat. Také si vždy nějaké dědečkovy výdobytky koupili. V okolí snad nikdo nevlastnil studnu, a tak pro vodu chodili také k dědečkovi. Lidé, co šli od vlaku, si také zkracovali cestu ke svým chatám přes dědečkovu zahradu, protože jinak by museli kus obcházet.
Dědeček byl hrozný dobrák a nikdy mu to nevadilo. Měl také velikou vášeň pro včely. Jako děti jsme musely mít zdravý základ, protože jsme se toho zdravého medu najedly hodně. Dědeček si chodil po obědě zdřímnout na křeslo ke včelníku, kde ho nikdo pro naše alergie na včelí bodnutí neobtěžoval a kde poslouchal bzučení svých milovaných včeliček.
Dědeček pocházel ze Šumavy a uměl krásně vyprávět příhody odtamtud. Vždycky jsme se s bratrem těšili do postele a čekali, až si k nám dědeček sedne a začne vyprávět. Někdy při tom povídání i usnul a my jsme ho museli budit, aby pokračoval. Nevadilo mu to a hned navázal na další neuvěřitelnou příhodu. Když nás dva musel dědeček někdy hlídat a my jsme zlobili, jeho nejhorší pokárání bylo: "Já z vás jednou dostanu mladý." No, mladý nikdy nedostal. Byl to opravdu hrozně hodný a moudrý dědeček. Každý ho měl rád. Mám na něho opravdu krásné vzpomínky a zjišťuji, že by se mi to povídání o něm sem ani nevešlo.
Dívám se na dědečkovu fotografii, kterou mám vystavenou a říkám:" Dědečku moc děkuji!"
