Příběhy naší rodiny: O třebenické babičce

Moc pěkné vzpomínání i dobové fotografie.Já jsem si bohužel neužila ani babičku,ani dědečka.Mé mamince byly 3 roky,když její maminka zemřela a její tatínek,tedy můj dědeček odešel po první světové válce za prací za moře ,tam se znovu oženil a mamince zbyla jen jedna,taky dobová,fotografie.Mého manžela naopak vychovávala babička s dědečkem,maminka ho měla za svobodna a musela do světa za prací.No a moje pravnoučata mají sice dědečky jen dva,ale babiček více a to vlastní i nevlastní,jednu nevlastní dokonce až z Vietnamu,protože tchán mé vnučky po útlumu Aerolinií u nás odešel létat do Vietnamu a tam se jako rozvedený znovu oženil.

Jendo, pěkné vzpomínání.

Paní Šimková, napište také svou vzpomínku, rád si ji přečtu. Taková ohlédnutí jsou sice trochu nostalgická, ale příjemná.

Ještě jednou vám moc děkuji za příjemné ohlasy. V tomto tématu je zde hodně hezkých článků. Jsem zvědavý na další rodinné vzpomínky.

Moc hezky jste o svých prarodičích napsal. :-)

Když jsem se narodila měla jsem prababičku a babičku, dva pradědečky a 2 dědečky. Tatínkovi maminka zemřela když mu bylo 14 let, jeho otec se dožil 81 roků. Prababičku a pradědu- rodiče babičky si nepamatuji byly mi 3 roky když zemřeli. Babička a prý i její maminka byla moc hodná a velmi pracovitá, měli jsme ji moc rádi. Dožila se i s dědou mých dětí. Druhý praděda se dožil 95 let a na toho už si pamatuji.

Já jsem měla úžasného dědečka, který uměl krásně vyprávět Měl velkou zahradu, kde pěstoval snad úplně všechno a staral se také o včely. Moc rádi jsme s bratrem vykusovali voštiny, ale na včely jsem měla bohužel alergii a tak jsem se jim musela vyhýbat. O dědečkovi by se toho mohlo napsat opravdu hodně a možná, že to ještě zkusím. Pane Zelenko o babičce píšete velice láskyplně a je vidět, že jste člověk s velkým srdcem.. Bohužel už se moc takové babičky a dědečkové nerodí.

Moc hezké vzpomínání. V naší rodině jsou babičky dlouhověké, až na moji maminku, a dědečkové všichni krátkověcí. Moje vnoučata mají jen jednu babičku a ta je moc ráda, že je má. :-)

Citlivě napsaný článek vhodně doplněný dobovými fotografiemi. Měla jsem štěstí na velikou rodinu včetně prarodičů z obou stran a láskyplné dětství. Přestože každá babička pocházela z jiného prostředí, společná byla vzdělanost, k níž nás také vedly. Žádná už nenosila šátek. Dědečkové byli sice vážnější, také oba městští, ale nezkazili žádnou legraci.

Díky za hezký článek. Moje hodná, laskavá a milá babička měla na hlavě neustále šátek, ale v neděli byl jen ten nejlepší - sváteční. Velmi ráda na ni i dědečka vzpomínám*