Šetřit, šetřit, šetřit

Líbí se mi přístup pana Dvořáka ke všem medii avizovaným scénářům. S humorem jde všechno lépe! :-))))

Také si myslím, že největší problém je strach. Do teď jsme si poradili a co přijde určitě taky zvládnem. Bydlíme v paneláku, byt není náš, co nám naúčtujou uvidíme. Proč se toho děsit teď, když nevím, co bude zítra.

RE: 00:28 - pane Dvořák s plynovým sporákem a sádrou bych byla opatrná pokud bydlíte v paneláku. Jinak vaše úsporná opatření jsou skvělá a hodna následování. I když jsou možné další úsporná řešení.

Děkuji všem za příznivé komentáře. :-)

Paní Kollinová, Váš článek ťal do živého. Zatím jsme s manželem na placení dva, díky za to. Od malička jsem byla vychovávána k šetření, otec byl totiž lakomec, šetřit se muselo. Bydleli jsme v rodinném domku, kde se po celý rok nesmělo topit ani pouštět teplou vodu, studenou jen velmi omezeně. V zimě teplota v místnostech dosahovala pouhých 11°C, mytí nádobí ve studené vodě, praní v ruce taktéž (pračka se používat nesměla), na uklízení jsme s maminkou využívaly také jenom studenou vodu, záchod se směl splachovat kýblem jen dvakrát týdně. Podotýkám, že jsme bydleli v horské oblasti, kde jsou zimy krutější. Maminka trpěla celoživotně záněty kloubů a průdušek, já od pěti let záněty močových cest a záněty nosních dutin, mytí se ve studené vodě chronickým zánětům moc neprospívá. Chodila jsem doma hodně oblečená, byla jsem neustále zmrzlá, do postele chodila v tlustých ponožkách, punčocháčích a teplákách, v několika svetrech, okolo krku šálu, na hlavě čepici a na rukách rukavice. Rodiče tvrdili, že si na zimu zvyknu. Nestalo se tak, jen jsem byla častěji nemocná. Když jsem se stěhovala za manželem do paneláku, těšila jsem se na teplo a teplou vodu. Obojí se mi splnilo. V současné nejisté době mám ze zimy opravdu strach, také mi věkem přibylo dost zdravotních problémů. Naštěstí je můj manžel rozumný člověk a nebude nás trápit zimou. Ten citát Oscara Wildea je opravdu výstižný.

Jitka H. to vyjádřila pěkně a stručně. Přidávám : šetřit, neplýtvat, skromnost a pokora. To neuškodí nikdy.

Když jsme stavěli, tak capouch do komína jsme udělali pouze v suterénu (dnes z nouze obyvatelného), přeci si nebudeme topením prášit v obyváku, že? Dnes spousta nově postavených domů ani komín nemá. Asi před deseti lety mě "něco osvítilo", jako bych měla tušení co přijde, vlastníma rukama jsem v obyváku do komína Schiedel udělala capouch a koupili jsme krbovky. V "nepotřebných" věcech, které jsem nestihla vyhodit, jsem našla ještě nepoužívanou nástěnnou petrolejovou lampu, se zrcátkem pro intenzivnější světlo. Strach z toho, co údajně přijde, nemám, protože jak je nám to médii vnucováno ani třeba nepřijde. Největší nepřítel je strach a proto ho do nás cpou horem dolem.

Šetřit, šetřit, šetřit - svůj život přirovnávám k jízdě na koloběžce, odjíždím z domova a počítám s tím, abych měla sílu na cestu zpět, stejně jako od východu slunce, do jeho západu. Pro mě "zadní kolečka", byla, jsou a budou velice důležitá, řada lidí tento pojem nezná a "spláčou nad výdělkem", bohužel. Nu což, celý dům máme na elektriku, ale nikoho nesoudím že dělá něco špatně, jen věřím. Když mi to nevyjde, "odejdu" smířená s vědomím, že jsem svůj život nežila nadarmo ♥

Milá Jani, díky moc za aktuální článek. Protože se nechci opakovat, vyrostla jsem v podobných poměrech jako Jitka C. Takže jsem zvyklá šetřit celý život. Když se dívám na úvodní obrázek tak vidím syna v zimě u varhan v kostele a má na rukou právě takové rukavice. Bude to asi pro vás všechny velmi úsměvné - ale i já už je mám připravené na letošní zimu na práci u počítače, protože skutečně moc netopím*

Bydlíme v malém rodinném domku, topíme plynem. Manžel koupil krbové kamna do obýváku a budeme přitápět dřevem. Nedá se nic dělat, ale nadšeni z toho nejsme. Vzpomínám na svoje rodiče / maminka ještě žije /, jak byli šetrní a skromní. Máma dodnes šetří vodou, zbytečně ji nevyleje. Má ji v kbelíku a nechá na toaletu...