Tam bylo krásně! Ve stáří se často vybavují vzpomínky na cestování

Cestovala jsem hodně, i když zdaleka ne tolik jako Helenka Přibilová. Z každé cesty ve mně něco zůstalo a dnes si často říkám, jak jsem to zvládla. Ale sama pro sebe nijak zvlášť nevzpomínám. Občas řeknu něco situačně pro pobavení jiným, ale že bych se nějak nořila do vzpomínek, to ne. Svůj zbylý čas chci prožít vnímáním současnosti, i když třeba není na pohled růžová.

Cestování je důležité, poznávají se různí lidé s různými názory a jedinec není odkázán pouze na oficiální názory úzké skupin lidí. Je jedno, jestli to je státní garnitura nebo jen místní hospůdka, kam chodí na pivo. Jsem už ve věku, kdy víc vzpomínám než cestuji, ale mám na co vzpomínat. I když mi to s chůzí moc nejde, svým dětem jsem řekla své přání - nechci žádné věcné dary k svátku, narozeninám, Vánocům, vezměte mě na nějaký pro mne vhodný výlet. Už mi toto přání plní 3. rok, Naposledy dnes jsme všichni byli na výletě ve Dvoře Králové na safari. Pro mne trochu odvážný výlet, ale vnučka mi tam zamluvila předem vozík a všichni se střídaly ve vožení. Moc jsme si společně užili hezkého prostředí i vzájemného setkání.

Prožitky a zážitky jsoui docela důležité. Když jednou člověk nebude moci, řekne si, ale prožil jsem svůj život pěkně.

Cestuji velmi ráda, i když nyní už k preferují ve všem větší pohodlí. Mrzí mě ty dva ztracené kovidové roky. Pracovala jsem v DD a můžu potvrdit - nejraději lidé vzpomínali na cestování. Senilita v tom nehrála roli, často se scházeli do skupinky a navzájem si sami o cestování povídali.

Článek je přesně o tom, na co člověk rád vzpomíná. Prožitky jsou velmi důležité. Já ráda cestují a snad ještě nějakou zemi projedu, abych měla na co vzpomínat až už nebudu schopna jezdit.

Děkuji za velmi hezký článek. Pro mě i manžela je cestování naplněním našeho života. Rozhodně dáváme přednost společným zážitkům před hromaděním hmotných statků. Rádi vzpomínáme na všechny naše cesty a těšíme se z příprav na ty další. A nemusí to být jen vzdálené cíle. Stejnou radost máme z objevování nových míst v naší krásné zemi nebo i těch, která se nacházejí v okolí našeho bydliště.

Tak v tomto případě jsem tou výjimkou i Já. U moře jsem byla 3x, poprvé Mamaia 1969, podruhé Rujana 1989, Zaton u Dubrovníku 2001 a úplně stačilo. Cestování je pro mě víc ztrátou, než přínosem, ale rozhodně se to netýká financí. Vůbec se nebojím, že moje stáří bude smutné a že před smrtí nebudu mít na co hezkého vzpomínat. Umím žít přítomností a to je pro mě základ spokojeného stáří a smrt už bude jen šťastný "odchod". Stejně si myslím, že takový alzheimer není ničím jiným než únikem ze smutného stáří, do méně nebo více přibarveného šťastného mládí, kdy už se člověk stejně nepoznává a dokonce ani vlastní děti. Děkuji, to rozhodně není můj cíl :-)

Paní Hofmanová píše pěkné články, které se dotýkají života seniorů. I zde je mezi íčkaři, až na výjimku, patrná shoda v názoru na cestování. Jako děti jsme hltaly cestopisy Zikmunda a Hanzelky, s rodiči jsme byly pouze v NDR v Berlíně a na Rujáně, kde měl tatínek, hipolog, své zahraniční kolegy. S manželem jsme pak procestovali kus světa a dnes si vnoučata s kamarády prohlížejí alba, která mají pro ně už historickou hodnotu. Nechala jsem digitalizovat záznamy na VHS, sestříhala je , aby to nebyla nuda a je to legrace i dojetí sledovat zážitky před 30 lety. Moje přítelkyně v LDN mluví prakticky jen o dojmech z cestování. Dokud to jde, budu i já na cestách. :-)

Jsme s manželem velcí cestovatelé. Nejraději jezdíme autobusem a pozorujeme svět. Samozřejmě, že některé destinace jsme navštívili letecky. Rádi fotografujeme, máme tisíce fotografií, jak papírových nalepených v denících a digitální v PC. V zimě si je rádi prohlížíme a vzpomínáme.

Pane Brabec, jsem na tom stejně. kromě vydaných knih jsem točil venku i filmy. Jo, už je to jen nostalgie. Moje knihy, je jich celkem třináct, jsou v místní knihovně a půjčují se.