Zdálo se jí, že se vznáší kdesi nad mraky. Lehounká jako pírko, bezstarostná, rozesmátá. Všimla si, že se dole v jednom místě mraky rozestupují a najednou vidí do jakési místnosti. Tahle přeci vypadala kdysi jejich kuchyně! Ke stolu si způsobně usedá malá holčička. Baculatá, usměvavá, kudrnatá. Rozhlíží se zvědavě kolem sebe. A už je tu i maminka. Nese na stůl dort s rozsvícenými svíčkami. Kolik bylo na dortu svíček, už Marta nestihla spočítat. Probudila se. Zdaleka si nepřipadala lehká jako pírko. A vůbec nebyla rozesmátá. Sen jí jen připomněl, že má dneska narozeniny. A ona k tomu v duchu přidala, že by radši už dnešní den měla za sebou. Ale hned se pokárala za takové rouhání. Každý den přece může přinést něco pěkného! A když ne pro ni, tak třeba pro někoho jiného. A mít narozeniny není zase nic tak strašného. Tedy když se člověk jejího věku umí smířit se smutnou realitu, že je zase o rok starší.
Už je to hodně dávno, co se naposledy těšila na den svých narozenin. Bylo to v době, kdy se její věk dal vyjádřit pouze jedinou číslicí. Netrpělivě ten důležitý den vyhlížela nejen kvůli dárkům, ale také kvůli báječnému dortu, který pokaždé upekla její maminka. Býval vždy pečlivě ozdobený šlehačkou a jahodami, nadýchaný a voňavý. Marta dodnes cítí na jazyku tu báječnou kombinaci chutí, kterou se jí nikdy nepodařilo napodobit. Navíc u maminčina dortu mívala holčička Marta pocit, že je zase o krůček blíže k vytoužené dospělosti. Nepamatuje si, kdy se ten blažený pocit vytratil. Po čase odešla z domu do Prahy na vysokou, potom se vdala a jejím posláním se stalo připravovat hezké narozeniny pro své děti. Stejně jako kdysi její matka chtěla každý rok překvapit svého syna a dceru dortem s příslušným počtem svíček a vidět jejich rozzářené oči. Stejně jako ona pekla dortový korpus vždy v noci před narozeninami, aby to vůbec stihla. V době, kdy žila s dětmi sama a snažila se nějak uživit rodinu, své ubíhající roky skoro neregistrovala. Natož aby myslela na své narozeniny.
Teprve, když se po několika letech její úklidová firma na trhu bezpečněji usadila, kdosi z jejích trvalých zaměstnanců někde vyšťoural datum jejího narození a pár lidí z firmy jí přišlo popřát. Časem se z toho stala příjemná tradice. Marta vždy připravila na den svých narozenin nějaké drobné občerstvení a kdo chtěl, zastavil se během dne podle svých časových možností v její kanceláři. S každým příchozím zaměstnancem Marta chvíli poseděla a popovídala. Vždycky se něco zajímavého dozvěděla. O svých zaměstnancích, někdy i o sobě. Tak tomu bylo i dnes. Vzhledem k letním teplotám, které neúprosně překročily třicítku, se staly základem občerstvení pro gratulanty chlazené kousky vodního melounu. Když včera Petr melouny přivezl a společně je ukládali do lednice, myslela si Marta, že je jich zbytečně moc. Ale dnes mizely takovou rychlostí, že se nestačila divit. Příjemně ji překvapili i její dva nejmladší zaměstnanci Eliška a Marek. Přišli jí popřát společně a zároveň jí předvedli nově zpracované video s prezentací firmy a nabídkou služeb. Video se jí moc líbilo, bylo nápadité, svěží, vytvořené s lehkostí mládí. Určitě ho k propagaci své firmy použije.
Doma už se o nic starat nemusela. Rodinnou večeři na zahradě připravila její snacha Lenka, Mai s Liborem dokonce nainstalovali venku barevné osvětlení. Celá rodina poseděla v zahradě až dlouho do noci. Teprve po západu slunce začínalo být venku příjemně. Mai jim poutavě vyprávěla, jak probíhají rodinné oslavy ve Vietnamu, Libor přidal k dobrému historky z narozeninových oslav, které zažil v Anglii. A Petr se vytasil s nápadem, který Martu hodně překvapil. Navrhl, že by s Martou mohli dopřát týden dovolené s fotografováním na Rujaně. Nejlépe začátkem září. Argumentoval svými vzpomínkami z dětství, kdy jezdil k Baltu s rodiči, protože se jinam k moři nemohlo. Přidal i slušnou řadu dalších pozitiv dovolené na Rujaně. Vypadalo to, že už o tom hodně přemýšlel a vyhledal si řadu informací. Martu jeho návrh hodně překvapil. Sama preferovala teplé moře, kde se dalo koupat. Ale tohle by nebylo o koupání. Spíš o společném poznávání nových míst. Tenhle nápad se jí moc líbil! Jako poslední se s přáním formou videohovoru ozvala i Martina dcera Lada. Omlouvala se, že nemohla přijít osobně, ale slíbila, že přijede i s dětmi začátkem srpna. Tentokrát nejméně na týden, aby se její děti trochu více otrkaly ve větším městě. A také si užili pořádně babičku.
Následující den po práci měla Marta v plánu se zastavit ve svém původním bytě za Alinou, aby jí předala poslední výplatu a vyřídila s ní nějaké administrativni záležitosti. Bylo zřejmé, že Alina se teď po nějakou dobu do práce nevrátí. Musí se postarat nejen o své dvě děti, ale navíc i o dceru své sestry, která je v nemocnici. Překvapilo jí, že Alina není doma, protože si s ní schůzku předem telefonicky domluvila. Otevřít jí přišla paní Motyčková, za ní se schovával na nejistých nožkách malý Viktor, který právě začínal chodit. Alina se ještě nevrátila z návštěvy v nemocnici. Ale musí přijít každou chvíli. Během čekání na Alinu se Marta dozvěděla spoustu věcí. Poté, co Bianka zůstala v nemocnici, začala Martina bývalá sousedka a pan Konipásek ukrajinské rodině pomáhat. Překonat vzájemný ostych jim pomohly hlavně děti. Nejstarší Lily se ve školce naučila docela dobře česky a stala se rodinným tlumočníkem. Pan Konipásek ji zpočátku vodil do školky a ve snaze se domluvit z hlubin své paměti vyškrabal zbytky ruštiny. Lily byla zvídavá, říkala mu “didus” a ráda si s ním povídala. Časem začal brát Lily a Julii také na nedaleké dětské hřiště. Byla to pro něj převratná událost mít možnost s někým denně komunikovat. A také být někomu něčím užitečný. Do pomoci ukrajinské rodině se zapojila i paní Motyčková, která na tom byla podobně jako on. Dřív bývala ve svém bytě sama, obden si zašla na nákup, obstarala si svou malou a jednoduchou domácnost. Kdyby v obchodě u pultu s uzeninami nepožádala o deset deka šunky, mohlo se stát, že by s nikým celý den nepromluvila. Občas jí zavolal syn, ale bydlel až na druhém konci republiky. Zastavil se u ni jednou či dvakrát do roka. Když se poprvé musela postarat o malého Viktora, byla z toho hodně nesvá. Ale nikdo jiný to udělat nemohl, a tak to nějak zvládla. Pak se s Alinou a s dětmi potkali několikrát na schodech. Malý Viktor k ní vždycky natahoval ručičky. A tak se osmělila a sama nabídla Alině, že může Viktorka pohlídat, když bude potřeba. Důvěřující dětské oči byly její odměnou.
Nakonec se Marta Aliny dočkala. Vyřídila s ní všechno, co potřebovala. Dozvěděla se, že Bianka stále zůstává se svým novorozeným synkem v nemocnici. Ten je ještě v inkubátoru, ale začíná se mít čile k světu. Je naděje, že všechno dobře dopadne. Jen zprávy o svém zraněném muži nemá Bianka žádné, o to víc se upíná ke svému synovi. Když Marta odcházela, narazila před vchodem do domu na pana Konipáska. Skláněl se trochu bezradně nad napůl rozebraným dětským kolem, které leželo na chodníku. Kousek dál na trávníku stála taška s nářadím. Kolem pobíhaly obě ukrajinské dívky, šestiletá Lily a o tři roky mladší Julie.
“Dobrý den paní Martičko!” pozdravil ji zdvořile jako vždycky. Napřímil se a utřel si špinavou rukou pot z čela.
“Dobrý den, co vy tady v tom horku děláte? zeptala se Marta a trochu se kousla do rtů. Měla co dělat, aby se nesmála. Pan Konipásek vypadal s několika černými šmouhami na tváři a rozevlátým zbytkem šedin na hlavě jako nějaký vysloužilý čert.
“Koupil jsem v bazaru pro Lily dětské kolo a snažím se ho dát do pořádku. Dřív jsem si běžně kola spravoval, ale teď mi z ruky každá matička několikrát vypadne.” vysvětloval trochu rozpačitě a vyráběl si na tváři další šmouhy.
“Slyšela jsem, že Alině s dětmi pomáháte. Moc vás dneska chválila. Bez toho prý by se za sestrou do nemocnice těžko dostávala.”
“To nic není, jen občas zajdu s holčičkami na hřiště. Ony se tam vyřádí a já si zase posedím na lavičce. V lepším případě se pobavím i s nějakou maminkou.”
“Tak vidíte, to je změna k lepšímu, když se občas dostanete mezi lidi.”
“Jestli jste chtěla říct, že jsem takový starý mrzout, tak to máte pravdu. Připadal jsem si jako jezevec v noře. Ale teď začínám zase mít radost ze života. To kolo musím nějak dát dohromady. Všiml jsem si, že Lily na hřišti pozorovala děti, co mají kola. A pak mi řikala, že doma měla kolo a jezdila na něm moc ráda. Na nové kolo nemám, tak jsem jí chtěl aspoň takto udělat radost. Včera měla narozeniny. Bylo jí šest let.”
Vida, Lily má narozeniny ve stejný den jako já, pomyslela si Marta. Z toho, co zde viděla, měla radost. Lidé, kteří lidé se dříve jen mlčky míjeli, si nyní pomáhají. Bylo jí, jakoby dostala ještě jeden dárek ke svým narozeninám.
