Vyvažování je schopnost, která mizí ze života. A je to škoda

Než jsem šla v r. 2014 do důchodu,nebyla jsem 11 !!! let na žádné !!! dovolené (byla jsem OSVČ).Hlavně přes sezónu jsem měla nejvíc práce a tak moje volno bylo na Vánoce až do Nového roku a pak někdy v únoru,kdy bývalo práce méně,tak člověk honem dodělával resty v domácnosti a tak. Na chalupu jsem se dostala někdy jen v so a ne,tak zahrada zanedbaná...Co jsem v důchodu,tak si dělám jen to,co se mi opravdu dělat chce! Včera jsem za celý den nevylezla z pyžama,dnes zahálím u netu a těším se,jak konečně !!! pořádně prší,snad se ta vyprahlá zem aspoň trošku nacucne....Ve studni máme už mínus metr vody,potůčky vyschly,houby - leda ve snu,lesy chrastí.....Konečně mám hodně času na čtení,luštění a vůbec si to užívám....

Výborný článek. Snažím se dnes řídit radou jedné moudré osoby : Nesmíš si vyčítat, že zahálíš.

Hodně dlouho jsem snad ani nemohla znát slovo "dovolená" - měla jsem to velmi, velmi podobné v dětství, mládí ovšem i později jako paní Jitka C. Ale i když jsem už dnes unavenější, mohu také svůj život a aktivity celkem dobře vyvažovat, za což jsem osudu velmi vděčná*

To já mám zase výhodu v tom, že když se v těchto horkých dnech jezdím na koloběžce koupat do Jizery, cestou, kam jsem chodila pást krávy, do míst kde jsme měli pole a louky, tak mě to v myšlenkách přenese do časů, kdy jsem i v době dovolených i v těch největších vedrech "musela" s rodiči a bratry pracovat, neboť pro nás byla zdrojem obživy skutečná práce i v čase, kdy ostatní nepracovali. O koupání a o vystavování těla slunečním paprskům, při vázání obilí do snopů a následném stavění panáků, jsem si mohla nechat zdát. Ale jak se říká, "těžko na cvičišti, lehko na bojišti". Tehdejší sny se změnily ve skutečnost a je to pro mě velkou odměnou. Překážkou není ani to, že je mi o 40 - 50 - 60 let víc, mohu vyvažovat dle libosti a život mě těší :-)

V důchodu si přece žije každý svým tempem, tedy pokud si není nucen ještě přivydělávat. Ale co je pro někoho už nějak moc, tak ten druhý to zvládá jako nic. Někteří lidé se těší už posledních 5 let před důchodem, jak se budou v důchodu "flákat" a jiní si zase neví rady, co najednou dělat s volným časem, když už ráno nemusí upalovat do práce, na kterou třeba i celý život nadávali. Já mám výhodu v tom, že když se koukám třeba v neděli a v sobotu na pohádky v televizi, tak mne ty předměty a zařízení scény přenese do doby, kdy jsem u těch pohádek vybavoval scénu a mám trošku pocit, že jsem ještě v práci. Já si dokonce vzpomenu, na kterém místě ve velkém skladu na Lhotce ta skříňka stávala. Ale prachy mi na konto žádné nepošlou.:) Touto dobou dovolených se méně natáčelo a tak jsme my rekvizitáři chodili do těch skladů obtahovat ta inventární čísla, chvíli jsme číslovali a chvilku jsme vystavovali svá mladá těla letním paprskům na prknech, které tam byly skladovány pro výrobu dekorací. Občas i tu mou sedmičku s vlnkou na nějaké židli i dnes zahlédnu. Jo 20 - 30 let - to byly časy, kdybych se mohl vrátit do těch let, tak bych svou duši i čertu upsal a klidně žil v tom tehdejším ohromném tempu i v tom tehdejším režimu zase. Já na něj totiž kálel z vysoka a žil jsem si po svém i v něm. Zas tak moc jsem se necítil být omezován. Co bych dělal ještě více, to si nechám pro sebe - ti, co mne už tady trochu poznali, tak to tuší. Napovím, že návrat do mládí bych přál i všem mým tehdejším láskám. :)

Moc děkuji za tento výborný článek*. Na tu schopnost "umění vyvažování" mám více času až v posledních letech. Ale je to z jediného důvodu - jsem už víc unavená. A mohu potvrdit, že se mi tak skutečně žije daleko, daleko lépe.

Když byly děti malé, když jsme stavěli dům, když jsem chodila do práce, když moji pomoc potřebovali rodiče, když .................., tak prostě vyvažovat nešlo. Rok 2013 byl pro mě zlomový, to jsem se začala učit vyvažovat, ale s ne příliš dobrým výsledkem. Skutečný zlom přišel až o sedm let později. Na tenké hranici, mezi životem a smrtí, bez jakékoliv teorie, jsem pochopila, co je pro mě důležité a co mohu nechat plynout bez povšimnutí, například to, jak to mají druzí. Každý má svoji cestu ♥

Mám stejný názor, vyvažovat, vyvažovat a vyvažovat. Je ovšem třeba ctít vyvažování toho druhého, který to má třeba jinak. Nejvíc svoje možnosti, schopnosti a přetěžování musím znát já sama. A vůbec nejhorší jsou workoholici, kteří se mnohdy nedožijí ani důchodu, protože pořád jen vidí - ještě příští rok, pak zase, ještě příští rok,...... nic si neužijí ani teď a potom už vůbec.

Myslím, že to vyvážení má každý jinde, co je pro někoho odpočinek je pro druhého dřina navíc. Já si dneska dobře zaplavala - ale neznám nikoho, kdo by šel plavat se mnou. Buď mají jiné aktivity nebo je plavání nikdy nebavilo.

Také bych měla vyvažovat, ale opačným směrem. Čeho je moc, to v konečném důsledku vždycky škodí.