Tak tedy. Nedávno jsem cestovala rychlíkem. Několikahodinovou cestu si krátím surfováním po internetu nebo koukám oknem po krajině. Lesy, louky, města, a já si říkám, jak je u nás hezky.
Docela ráda také pozoruji lidi kolem. Zajímavé je, že i z maličkostí si člověk dokáže udělat o někom obrázek. Psychologové tvrdí, že člověk má svoji povahu vtištěnou do tváře. No nevím.
Známý český pediatr, profesor Matějíček jednou řekl, a to mě utkvělo velmi v paměti, že když vejde matka s dítětem do ordinace, tak se on nejprve podívá na matku, a už má o dítěti základní informace.
Rychlík přibrzďuje, zastavuje. Vystupování, nastupování, a jedeme dál. Najednou slyším, zda dovolím, jestli si může pán přisednout. Stařičký človíček, slavnostně oblečený, usedá naproti mně. Chvíli ho pozoruji, a to, co vidím a myslím si, je úžasné. Charisma. Co to je? Zvláštní dar přitažlivosti a kouzla. Z některých lidí to cítíme, už když vejdou do místnosti. Nemusí nic dělat. Stačí, že tam jsou. Já mám ve zvyku, si lidi k někomu připodobňovat. Z tohoto člověka vyzařovala důstojnost, kultivovanost, křehkost.
Jak už to bývá, starší lidé, kteří nekoukají stále do mobilu, se dávají do řeči. Zajímavé je, že někdy dokážeme cizím lidem říci mnohem více, než svým nejbližším.
Tento pán se mi svěřil, že byl v okresním městě a právě se vrací domů. Co tam dělal, mě trochu pobavilo, ale hlavně velmi, velmi dojalo. Takže, příběh začíná...
Narodil se v roce 1932. Jeho dětství bylo hezké. Rodiče, vzdělaní lidé, chtěli, aby jejich syn studoval a něco v životě dokázal. Nastoupil na reálné gymnázium, a protože právě skončila druhá světová válka, byla většina lidí v naprosté euforii, až do roku 1948. Mysleli si, jak bude pokračovat masarykovská tradice, ale když jsme nepřijali Marshalův plán, tedy plán evropské obnovy, plán pomoci poválečné Evropě, začalo se u nás nenápadně a pomalu všechno měnit. Vysokou školu zvládl v padesátých letech docela dobře, i když to znamenalo svazácké košile, agitační schůzky, a prý museli také jezdit agitovat se zábavným programem do jednotlivých zemědělských statků, aby obyvatelé vstoupili do družstva a odevzdali tam veškerý svůj dobytek a zemědělské zařízení. Dnes pro nás naprosto nepochopitelné.
On už ale tenkrát měl jiné zájmy. Byl totiž student medicíny. Tu v padesátých letech úspěšně dokončil, ale musel nastoupit na umístěnku na Slovensko. Když mi vyprávěl zážitky ze své začínající praxe, nemohla jsem uvěřit. Jsem zdravotní sestra, takže mě to velmi zajímalo. Tenkrát někteří lékaři pracovali v takových podmínkách, že si opravdu museli vystačit sami. V odlehlých místech Slovenska byl pán doktor Někdo. Bez RTG, laboratoře a jiných vymožeností dnešní medicíny. Vlastně ještě i já zažila, že doktor přiložil ucho k hrudníku a dokázal stanovit diagnózu.
Život prý utekl jako voda. Ostatně, to vím dnes i já. Stálá péče o pacienty, noční služby, později vedoucí místo na klinice. Naštěstí chápající manželka, která dokázala vytvořit zázemí a děti se rovněž „potatily“.
Takže jsme opět na začátku, v rychlíku směr Praha. Tento milý pan doktor se každý rok v červnu slavnostně obleče, vlakem se přesune do okresního města, kde vystudoval gymnázium, a kde se scházel každý rok se svými spolužáky. Jak je to možné, že právě já jediný jsem z celé třídy přežil a jsem ten poslední, který zůstal. Sednu si na lavičku před gymnázium, posedím, zavzpomínám, položím malou kytičku před vchod školy, a zase za rok se vrátím. Život je někdy složitý, ale v podstatě je krásný a stojí za to, ho žít. Tak se loučí se mnou pan doktor a děkuje mi, že si mohl krásně popovídat.
Bohumil Hrabal, doktor obojího práva, můj oblíbený spisovatel, jednou řekl, že vzpomínky jsou pro nás velkým obohacením. Člověk žije přítomností, vzpomíná na minulost, ale musí mu záležet také na tom, jakou stopu po sobě zanechá.
Můj vlak dojíždí do cíle a já se jdu kochat krásami našeho hlavního města. Těším se na setkání s příbuznými, přáteli, kamarády, lidmi mě milými, prostě jdu zanechávat stopu.
