Zápisky šílené zahradnice

Díky za ocenění a popisy všech vašich zahradnických snah, jsem ráda, že v tom nejsem sama ! Manžel, skoro jako každý mužský, neoceňuje květiny, nýbrž vše, co je k jídlu. Takže na zahradě hlavně zeleninu, pro kterou tu tedy vážně nemám místo, ani podmínky. Takže jsem čekala, jak dopadnou jeho snahy. Zasadil si pálivé papričky do květináče. Na náš miniaturní kompost pak dýni - na mou jedovatou poznámku, kamže ta dýně asi poroste, byl nerudný. Tak jsem byla radši zticha. Letos je opět čas plžáků. Večer začnou vylézat a velice se zaradují, cože se to na naší zahradě objevilo k snědku. A tak se vrhli na všechno, co bylo nacpáno na kompostu. Dokonce si troufli i ožrat květy opečovávané dýně, ze všeho ostatního zbyly jen lodyhy. Ale světe div se, na papričky si netroufli - asi že jsou pálivé, či co, jsou přenášeny sem a tam hned poránu a něžně opečovávány. Samozřejmě mnou teda rozhodně ne. Já mám na starosti dost jiných věcí, než přenášet ustavičně papričky po zahradě.Zatím tam pořád visí, no uvidíme...:-))

Docela jsem se nasmála a taky si vzpomněla na to , když mě manžel nutil na chalupě, která měla maličkou zahrádku, něco pěstovat. Zpočátku byla půda odpočatá a vyrostlo pár brambor velikosti mé hlavy. Ale to bylo vše. Byli jsme na dovolené a když jsme přijeli, rostlo tam cosi velkého, mě tak po prsa a identifikovala to až sousedka. Bylo to jako stromek s hlavičkou a hádejte, co to bylo. Květák. Velmi brzy manžel pochopil, že tudy cesta nevede. Na zasazené skoro zralé jahody mi začali házet cosi ze střechy a to byla poslední kapka. A tak se z toho stalo místo pro odpočinek, pro děti ráchání ve vaničce a občas jsme si tam postavili ping pongový stůl nebo děti stan. Tak skončila moje kariéra zahradnice. Howk.

Paní Jano, jak já se ve Vašem vyprávění poznávám. Prožila jsem pěkné dětství v domě se zahradou. Ne, že by mě bavilo věčně rýt a okopávat, ale vztah k půdě mám. Řízením osudu jsme s mužem postupně rekonstruovali tři chalupy . Vždycky jsme neodolali pokušení mít vlastní bio zeleninu. Jaká to byla poezie, když na zahradě létaly stovky bělásků. Do té doby, než jsme zjistili, že jim chutná naše zelí. Ředkvičky se skvěly obrovskými natěmi a v zemi byly nitě. Atd... Resumé – všude jsme vysázeli jen keře a původní venkovské květiny, žádné túje, udělali jezírko a radost je celoroční. Nejen z květin, ale i z ptáčků, žabiček, motýlů.

Každý nemá ty ideální podmínky pro špičkovou zahradu. Zato ta radost, že se dokáže i z toho mála něco vykouzlit. A hlavně je to naše dílo. A hlavně koníček. Kyticky jsou krásné a určitě celá zahrada. Kdo propadne zahradničení má postaráno o zábavu i práci. Hodně radosti Jani přeji.

U nás doma si zahradu i pole dělá manžel. Já mu jen pomáhám. Nemá tam květiny, ale zeleninu, mrkev, petržel,celer, zelí, červenou řepu, fazolky, hrášek, cibuli, česnek, rajčata,papriky, feferony, Já hlávkový salát, cukety, okurky, hokaido a brambory. Práce je kolem toho hodně. Zrovna dnes jsem mu říkala, že se udře, ale on na to nereaguje. Já si pěstuji gazánie, petůnie, karafiát a rostlinku zvanou Honzík.

Jano, v podstatě jsem na tom podobně. My máme zahradu v nájmu, je z kopce a do kopce. Už to taky neřeším. Zeleninu jsem vzdala už před lety, vždycky to co vyrostlo, něco sklidilo a my jsme to nebyli. Tak jen sekáme trávu, kytky nechávám růst jak chtějí, ale přiznávám, že zpustnout ji nenecháme. Vaše kytičky jsou krásné. :-)

Takovéto články mám moc ráda. Vaše úsilí přineslo ovoce, jen tak dál...

Jako byste psala i o mých zahradnických zkušenostech, v mnohém se poznávám :-) Pěkný článek a je podle fotek vidět, že jste dobrá zahradnice.

Mám podobné vzpomínky, bohužel už na časy minulé. Dnes už nevlastním zahrádku žádnou. Jestli jsou to Vaše květiny na obrázcích, tak jsou krásné.