A moudré oponě celé té letní scény dovolilo hlídat vesmírný čas, ve kterém léto odečítalo minuty dlouhým dnům, aby je připočetlo příjemně teplým nočním temnotám. Dovolená a letní radovánky začínají.
Sobotní letní den byl jako vymalovaný. Rozhodli jsme se sjíždět řeku Jizeru. Naložili jsme do auta, které máme uzpůsobené i k noclehu, nafukovací Pálavu, vybavení k bafuňaření a samozřejmě kola, abychom dali vodácké logistice na frak, protože byli jsme jen dva a jedno auto. Nejprve jsme zajeli do místa cíle naší vodácké výpravy, abychom zde nechali jedno kolo, a až po té přejeli do místa startu. Bylo asi půl jedenácté a vedro se dalo porcovat. Ještě než nachystáme loď, shodli jsme se na pivním točeném orošeném dopingu v nedaleké hospůdce, o které pod stromy posedávající štamgasti prozrazovali, že je v provozu. V ledvince jsem měla platební kartu, nebylo nutné nic dál řešit.
„Co jéééééééééé, kde máš pivko?“
„Neberou karty!“, odpovídám kysele a prosím o hotovost.
Pivečko jen zasyčelo. Po těle bylo fajnově, tudíž s úsměvy a letním nadšením jsme vypluli. Řeka byla klidná. Zvolna se vlnila nijak kopcovitou krajinou. Břehy byly neschůdné, často zarostlé bujarým porostem, anebo z téměř kolmých břehů se nad hladinu rozprostíraly větve vrb a jív. Řeka byla místy přeněžná, což způsobily ostrůvky bílých drobných kvítků, které šlahouny vodních rostlin nabízely slunečním paprskům.
„Helééééééééé, bufík, dáme něco?“, a už vylézáme strmým břehem k vodácké občerstvovně. „Prosím, dvě malé.“ Na okýnku si všimnu psané cedulky: „jen hotově“ a tak poslušně lovím groše.
Po čtyřech hodinách na řece jsme konečně v cíli. Celou dobu bylo jasno, teplota vzduchu minimálně 32 stupňů. Splaveni vedrem jsme po schodech vynesli loď přímo na trávník před terasu hospody. Hlad si o své už kňoural, proto jsme odhodlaně usedli pod slunečník a u číšnice poroučeli. Až bylo objednáno, mile příjemná číšnice nám sdělila, že platit se chodí k šéfové na bar. Nijak jsem se poznámkou nezabývala, ledvinku s kartou jsem měla u sebe. Později se ukázalo, že mne to zajímat mělo, protože můj úmysl zaplatit za výborné jídelko korunované prima pivkem platební kartou paní šéfová odmítla a požadovala hotovost.
„Hmmm, já ale hotovost u sebe nemám.“, bránila jsem svůj úmysl zaplatit kartou. „Karty nepřijímáme, tady musíte hotově.“, říkala protivně šéfová a já jí tedy musela vysvětlit, že mi hotovostní kasa právě na kole odjela pro auto, že jsem sem připlula po řece a že tedy hotově zaplatím později, jakmile se mi hotovostní kasa vrátí. Objednala jsem si ještě palačinky s horkými malinami a docházelo mi, že jsem svědkem jakési plošné postcovidové gastrotržborevitalizace.
Po zaplacení cash v jinak příjemné reatauraci jsme odjížděli hledat místo našeho terénního noclehu. Bylo příjemné pozdní odpoledne. Takový lázeňský čas, bezvětří, jen hudba z ptačích serenád. Avšak – co si dát zmrzlinku?
Zajeli jsme tedy do nejbližší cukrárny, kterou nám nabídla navigace. Měla jsem objednáno, chtěla jsem zaplatit kartou, ale paní prodavačka mi ukázala na ceduli, po obvodu isolepou přilepenou k pultu, rukou psanou: „Platební karty nepřijímáme.“ Řekla jsem jí, že nemám u sebe hotovost, ale ani to nebyl silný argument k tomu, aby vytáhla terminál a nechala mne zaplatit. Namísto toho na mne jízlivým a namistrovaným tónem vykvikla naučený dovětek: „To není naše povinnost přijímat karty.“ Klidně s úsměvem jsem odvětila, že vím, a běžela jsem do auta pro hotovost.
„To bude ještě čočka!“, povzdechla jsem si, když jsem v peněžence našla pětitisícovku a pár korunových mincí. „Ta mne sežere!“, a povzdechla jsem si ještě výrazněji. Nicméně odhodlaně a s nevinností cudné ženy jsem přistoupila k prodejnímu pultu a podala jsem prodavačce pětitisícovku. Ta na mě koukla výrazem říkajícím, zda to myslím vážně a vyštěkla: „Musíte mi dát menší!“ Klidně a s úsměvem jsem paní prodavačce odvětila, že se omlouvám, ale že mám jen tuto bankovku, platnou a neporušenou (přívlastky jsem použila záměrně, protože jsem cosi málo věděla o zákonu o oběživu). „Já vám na ni nevrátím, běžte si to někam rozměnit!“, pokračovala prodavačka ve štěkotu. Klidně a s úsměvem jsem paní prodavačce odpověděla: „Hmmm, to tedy nepůjdu, prosím, stornujte mou objednávku, na shledanou.“ Vyprsená, tentokrát bez cudnosti, vyšla jsem z cukrárny a lázeňská atmosféra byla krapet přiškrcená. My neměli mňamku, cukráři neměli tržbu.
Nic tak velkého se nestalo, viďte? Ale přesto, je to od cukráře trochu krok zpět v trendu rostoucí digitalizace a používání bezkontaktních plateb (hodinky, mobily, karty), nemyslíte? Cukrář byl zřejmě výhradní podporovatel povinného přijímání hotovosti, které jako platební nástroj má jednoznačně oporu v zákoně (jen nemusí přijmout platbu více jak 50 kousky mincí, anebo poškozenou bankovkou), o tom žádná. EET zrušené k 1.1.2023 a dohledatelnost tržeb, nechci tady rozebírat. Každopádně nám cukrárna hodila vidle do jinak překrásného romanticky letního dne.
Červánky ukládaly slunce do peří. My se tiše kochali večerním divadlem rozmarného léta zabořeni do skládacích seslí a vítali první bludičku na nebi, aniž bychom vzpomněli na scénu - divadelní obraz v cukrárně. Ten je již ztracen za oponou v zákulisí.
