Byli dříve muži horší tátové a partneři? Ne, je to spíše mýtus

Všechno je v lidech. Vždycky byli muži, co doma udělali potřebné a zapojili se i do takzvaně ženských prací. A je jedno, zda jsou už teď v důchodu, nebo jsou to čerství tátové. Záleží na výchově. Záleží na partnerce. Záleží i na mužích samých. Machři, kterým je pod úroveň vyndat prádlo z pračky a uklidit po sobě, se budou divit, až zůstanou sami. Co dá ta obyčejná fungující domácnost, kterou roky přehlíželi a brali jako samozřejmost, práce. Když na to přijdou, bývá bohužel už pozdě. Machři by měli ubrat v egu a přidat ruku k dílu. Jeden nikdy neví. A o chlapa v zabordelené domácnosti žádná žena standardních požadavků a schopností nezavadí....

Jak by asi dopadl socialismus pokud by byl povolen tehdy Heesův babybox a gayové a lesbičky ?? V naší době ještě přežívala rodičovská výchova jejich předmnichovského mládí. To moc nezmněnil gottwaldův socialismus! Návrat maloměštáctví po roce 1990, přinášejí viditelné postřehy jedinců a to nejen v bulváru ale i ..............!

Souhlasím s tím, že je to dohoda manželů co kdo si vezme na starost. Můj otec naši rodinu opravdu nerozmazloval, manžel se do péče o děti nehrnul a já byla často velmi unavená. Když se můj syn stará o své děti jsem jenom ráda. Děti potřebují oba rodiče, oba vlivy na svůj život. Ten ženský i ten mužský.

Oprava: ...o nic....

Nikdy nebyli muži oni nic více nebo méně, než jim ženy umožnily a stejně tak ženy, než jim umožnili muži. Pantáta z 1. manželství byl živitel rodiny. Odjel na noční a než se ráno vrátil tak panímáma sestěhovala nábytek, vybílila kuchyň, uklidila, vrátila nábytek na místo a běda jak ho tehdy jejich maličký synek, o dlouhou řadu let později můj manžel, vzbudil pláčem, když po "noční směně" unavená máma usnula. Když jsem odmítla jít ve stopách panímámy, nebyla jsem dobrá manželka, přestože jsem jeho právo na odpočinek plně respektovala. Když dnes vidím, jak se náš, plně pracovně vytížený syn, věnuje svým třem holkám (manželce, 6ileté a desetiměsíční), říkám si, kde se to v něm bere. "Rozhodně, coby sedmdesátnice si zasloužím slyšet, že můj syn je pozornější, citovější, lepší, než byl jeho otec" a moc jim krásné soužití přeji. Každý si dovolí jen tolik, kolik si druhý nechá líbit a platí to oboustranně.