O mojí kadeřnici
Ilustrace: Pixabay

O mojí kadeřnici

30. 5. 2022

Mám rád, když život běží, tak, jak má, bez nenadálých skoků sem, nebo tam. Mám na takový postoj, vzhledem k věku, už nárok. Říká se sice, že změna je život, ale to rčení postrádá přesnější obsahovou náplň. Mám raději jistotu, neboť jistotu znám. Na rozdíl od té změny.

Proto po dlouhá léta chodím jednou za tři, čtyři měsíce do malého kadeřnictví U kapličky, skrytého v přízemní chodbě rozlehlého obchodního objektu. Jen pár minut od domu.

Moje kadeřnice byla příjemná dáma středních let, velmi hovorná a stříhala rychle, levně, ale mizerně. To poslední mi vadilo pramálo. Na rozdíl od současného módního sestřihu dohola, který má obvykle zakrýt rostoucí pleš, mám pořád vlasů až až. Možná proto, že jsem v mládí nenosil v létě golfovku a na ní ještě kapuci, jako dnešní mladí, kteří tak budou ve třiceti bez vlasů. Ale jim to nevadí, bude to zřejmě pořád móda.

Dnes nemusím honit parádu, proto vyhledávám odbornou pomoc až ve chvíli, kdy mám vlasy až na záda a lezou mi do očí. Paní kadeřnice se mne nikdy neptala, jak chci ostříhat, jen řekla:

„Jako vždy, že jo.“

Obdivoval jsem ji. Byla to moje jistota. Já takovou paměť nemám. Dokonce byla pokaždé zvědavá na moji malou fenku. Když skončila, počkala, až si nasadím brýle, prohlédnu si v zrcadle výsledek a opět se zeptala:

„Dobrý?“

To víš, děvče, že je to dobrý. I když mnohdy ten sestřih dobrý nebyl a jedna strana účesu byla obvykle delší než ta druhá. Takový detail mě ale nemůže vzrušit. V hojnosti mých vlasů se to ztratí. Mám ale jistotu, jistotu beze změny. Nemám náhlé změny rád.

Proč ale o té dámě píši v čase minulém? Proto, že život je někdy prevít a příliš si nevybírá. Loni na podzim jsem se opět vypravil na ono známé místo s vlasy skoro až na záda. Dveře do chodby byly sice otevřené, ale na dveřích do kadeřnictví visel zámek.

Z protějšího skladu vyšla žena, tak se jí ptám, proč je zavřeno, co se děje. Možná dovolená, ne?

„Miládka je po smrti. To víte, rakovina. Víc nevím.“

Jak kdyby do mě hrom bacil. Miládko, co jsi mi to provedla? Vždyť ti nebylo ani padesát. Kdo mě teď ostříhá? Hergot, proč nemůže život běžet furt ve známých kolejích? Zase ta blbá a nešťastná změna. O moje vlasy tady přece vůbec nejde. Takoví lidé jako Miládka by měli žít pořád. Vždyť to byla moje kadeřnice. Moje jistota.

Doma jsem se na sebe v zrcadle nepřívětivě zašklebil a sáhl pro nůžky. Jako od tebe to ale nebude, Miládko!

 

glosa Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martina Růžičková
Začalo to tak zvesela, a konec tak smutný...
Irena Mertová
Hezky napsáno, smutný konec. Občas zjišťuji, že moje "jistoty" vůbec nejsou jisté... :-)
Soňa Prachfeldová
Ano o to je život. Dokáže nám rozdávat různé radosti i starosti, někdy nás zaskočí předčasným odchodem lidí, které známe a jsou opravdu takovou trochu jistotou pro nás. Moje kadeřnice také odešla, naštěstí do důchodu a už jsem k žádné nepřilnula. Život plyne tak rychle, ať jsme ostříháni, či nikoli.
Jarmila Komberec Jakubcová
Navštěvuji již léta svou kadeřnici Soničku. Je skvělá, vždy mi dobře ostříhá a upraví. A je jedinečná v tom, že toho moc nenamluví a tak většinou po dobu celého úkonu mlčíme.
Martin Vrba
“Na rozdíl od současného módního sestřihu dohola, který má obvykle zakrýt rostoucí pleš, mám pořád vlasů až až. Možná proto, že jsem v mládí nenosil v létě golfovku a na ní ještě kapuci, jako dnešní mladí, kteří tak budou ve třiceti bez vlasů.” Tak, aby bylo jasno: Jo - zase ta nemístná kritika “těch mladých”, že nosí kšiltovky a že tedy přijdou o vlasy. Ta generační válka “starochů” a postěžování si, že dříve byli lidé chytřejší a svět lepší. Ve skutečnosti je to ale zcela obráceně, tedy znak sklerózy stěžovatele - kritika, stačí se podívat na některý film z “Hledání ztraceného času” a tam zjistíte, že lidé dříve nosili pokrývky hlavy mnohem častěji, než dnes. A to jak muži klobouky, tak i ženy klobouky i šátky. A ke znaku ”dospělosti” u mladého muže patřilo, že mu koupili rodiče klobouk. Můj táta (nar. 1912) mi také vyprávěl, že dostal první klobouk, když mu bylo 14 let a byla to taková malá “oslava”. :) Vypadávání vlasů je většinou záležitostí dědičnosti a hormonální - kdo má více mužských hormonů - tak je plešatý . Plešatost je tedy spíše znakem mužnosti, než toho, jakou pokrývku hlavy kdo nosí. Proto ženám vlasy zůstávají déle.
Hana Řezáčová
Mně vyhovuje se ke kadeřnici neobjednávat. Jak mne popadne, že nutně potřebuji ostříhat, tak ráno v 9:50 stojím před kadeřnictvím v blízkém nákupním centru - otvírají v 10, jsem první, je mi jedno, která kadeřnice mne zrovna vezme, ostříhat, vyfoukat a běžím ... Jinak mám také ráda různé jistoty, ale kadeřnice to není ... Hezké zamyšlení a vzpomínka na paní Miládku - třeba se tam nahoře usmívá ( i nad účesem pana Zelenky) ...
ivana kosťunová
Změny mám ráda- nutí mě neustrnout, ale takovéhle změny si nepřeje nikdo. Se svojí kadeřnicí semeleme během stříhání ledacos, a jednou mi vyprávěla, že plíce kadeřnic jsou znečištěné témeř stejně, jako plíce horníka. Celý den totiž vdechují drobné částečky z ostříhaných vlasů. Velmi mě to tehdy překvapilo.
Eva Kopecká
Taky jsem v některých věcech taková... zvyklá. Když se zavře obchůdek, služba, kam jsem chodila, rozmrzí mě to. Někdy tedy člověk šlápne vedle. Jindy zase jde naslepo k někomu, koho nezná. V sedmnácti jsem tak přišla pod ruku mladé kadeřnici, která si do toho nedala mluvit a ostříhala mě podle sebe. Tehdy jsem se nebarvila, seděla jsem plná strachu o výsledek, nicméně stal za to, byla jsem upravená, moderně ostříhaná a spokojená. Příště jsem ji tam už nenašla. Jsem bohužel tak solidní, že když se mi kadeřnice přestěhuje přes celé město, chodím za ní stejně, i když je na výběr blíž. Takže jsem to roky měla blízko, a pak se škatulata zahýbaly a jít ke kadeřnici znamenalo pěkně se projít.... Jednou se stalo, že jsem potřebovala pouze ofinu, vlasy byly neumyté pod čepicí, paní byla nějak v ráži, povídala a povídala, jak ji rodina leze na nervy, že je rozhodnutá dělat všechno jinak, a když jsem doma umyla vlasy, doslova jsem se zhrozila. Takhle křivou ofinu bych si neostříhala ani se třemi promilemi alkoholu v krvi! Když se se mnou paní loučila, povídá, dejte mi 40 víc ne, to byste mě urazila. Vytřeštila jsem oči. Bylo to skutečně velmi dávno a to byla cena téměř za ostříhání celé. Čekala jsem tam dlouho, šla jsem při nákupech neobjednaná, ale druhý den jsem dorazila do práce totálně zoufalá.Ten den jsem u ní byla naposledy a vůbec mi to trapné nepřišlo. V práci mě obhlédlo veškeré osazenstvo a nikdo mi nevěřil, že jsem se neostříhala sama. Bylo to jednom slovem hrozné. Ofinu spravila místní kadeřnice, která mi taky nevěřila, že to je práce její bývalé kolegyně... Ohledně kadeřnic, jichž člověk přece jen pár za život vystřídá, jsem jednou chtěla inovovat a nedopadlo to. Když se ke mně donesla zvěst o nových metodách nové kadeřnice, řekla jsem si, zkusím to. Co na tom, že musel člověk pár kilometrů busem. Objednaly jsme se s dcerou, ona dřív, já hned po ní. Tak co, volám ji cestou. No paráda, byla jsem tam sama, má to útulný v domečku, kafe mi udělala,věnovala se mi, vlasy mám pěkné. Spokojeně vystoupím, vejdu do objektu, v předsíňce, kterou procházeli členové rodiny domů, jak jsem viděla na školačce, jež dorazila chvíli za mnou, seděly dvě dámy a v rohu pracovala naše podnikatelka. A vy chcete co. Objednat? Já už objednaná jsem....A to jako na kdy? No přece na teď. Pípnu. No to bych vás tu snad někde měla. Nedá se protivník. Třeba jste mě přehlídla. No já vás tu prostě nemám. Objednávaly jsme se společně s dcerou hned po sobě kvůli hlídání a jména jsme Vám diktovaly. No tak si teda sedněte no. Sedám si a mrzí mě, že jsem sem vůbec vlezla. Pani mě vzala mezi dvěma zákaznicemi, přeliv vyšel nastejno jako původní vzhled a vzadu mě jakoby pohladila nůžkami našikmo. Když dáma vzala do ruky fén, nesměle jsem se dotázala. Vy mi nezastřihnete aspoň konečky? Už jste ostříhaná. Sdělila mi. Je to americká metoda. Valila jsem oči. Prachy, které jsem tam nechala, byly podstatně vyšší, než co jsem byla zvyklá dávat. Autobus zpět mi ujel, musel pro mě přijet zeť. Dcera se koukala na finální výtvor a povídá, no, já nevidím žádnou změnu. Já taky ne. Povídám. Ona sama vypadala pěkně. A jak jsi byla spokojená? Nejsem spokojená. Povídám. Já jo. Když ty všude něco máš prosimtě. Jako minule s tou ofinou.....Pokývala jsem hlavou. Ano. Zabité celé odpoledne, hlava stejná, prachy fuč. Večer, abych den dovršila jak se patří, jsem si udělala domácí úraz a skončila na chirurgii. Druhý den mě zafáčovanou okoukli v práci a povídají... koukáme, ty jsi místo zkrášlení sportovala, co..... Dnes mám osvědčenou paní a doufám, že to spolu nějak doklepeme....už jsem tam za ty roky zvyklá....
Jan Zelenka
Děvčata, děkuji za vaše příspěvky. Evo, ty náměty přicházejí samy při běžných denních činnostech a procházkách. Na podzim vyjde moje další kniha glos a literárních úvah a opět v grantu města, které se podílí na nákladech.
Eva Mužíková
Kam na ty náměty Jendo chodíš?? Moc hezké, i když smutné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.