O mojí kadeřnici

Začalo to tak zvesela, a konec tak smutný...

Hezky napsáno, smutný konec. Občas zjišťuji, že moje "jistoty" vůbec nejsou jisté... :-)

Ano o to je život. Dokáže nám rozdávat různé radosti i starosti, někdy nás zaskočí předčasným odchodem lidí, které známe a jsou opravdu takovou trochu jistotou pro nás. Moje kadeřnice také odešla, naštěstí do důchodu a už jsem k žádné nepřilnula. Život plyne tak rychle, ať jsme ostříháni, či nikoli.

Navštěvuji již léta svou kadeřnici Soničku. Je skvělá, vždy mi dobře ostříhá a upraví. A je jedinečná v tom, že toho moc nenamluví a tak většinou po dobu celého úkonu mlčíme.

“Na rozdíl od současného módního sestřihu dohola, který má obvykle zakrýt rostoucí pleš, mám pořád vlasů až až. Možná proto, že jsem v mládí nenosil v létě golfovku a na ní ještě kapuci, jako dnešní mladí, kteří tak budou ve třiceti bez vlasů.” Tak, aby bylo jasno: Jo - zase ta nemístná kritika “těch mladých”, že nosí kšiltovky a že tedy přijdou o vlasy. Ta generační válka “starochů” a postěžování si, že dříve byli lidé chytřejší a svět lepší. Ve skutečnosti je to ale zcela obráceně, tedy znak sklerózy stěžovatele - kritika, stačí se podívat na některý film z “Hledání ztraceného času” a tam zjistíte, že lidé dříve nosili pokrývky hlavy mnohem častěji, než dnes. A to jak muži klobouky, tak i ženy klobouky i šátky. A ke znaku ”dospělosti” u mladého muže patřilo, že mu koupili rodiče klobouk. Můj táta (nar. 1912) mi také vyprávěl, že dostal první klobouk, když mu bylo 14 let a byla to taková malá “oslava”. :) Vypadávání vlasů je většinou záležitostí dědičnosti a hormonální - kdo má více mužských hormonů - tak je plešatý . Plešatost je tedy spíše znakem mužnosti, než toho, jakou pokrývku hlavy kdo nosí. Proto ženám vlasy zůstávají déle.

Mně vyhovuje se ke kadeřnici neobjednávat. Jak mne popadne, že nutně potřebuji ostříhat, tak ráno v 9:50 stojím před kadeřnictvím v blízkém nákupním centru - otvírají v 10, jsem první, je mi jedno, která kadeřnice mne zrovna vezme, ostříhat, vyfoukat a běžím ... Jinak mám také ráda různé jistoty, ale kadeřnice to není ... Hezké zamyšlení a vzpomínka na paní Miládku - třeba se tam nahoře usmívá ( i nad účesem pana Zelenky) ...

Taky jsem v některých věcech taková... zvyklá. Když se zavře obchůdek, služba, kam jsem chodila, rozmrzí mě to. Někdy tedy člověk šlápne vedle. Jindy zase jde naslepo k někomu, koho nezná. V sedmnácti jsem tak přišla pod ruku mladé kadeřnici, která si do toho nedala mluvit a ostříhala mě podle sebe. Tehdy jsem se nebarvila, seděla jsem plná strachu o výsledek, nicméně stal za to, byla jsem upravená, moderně ostříhaná a spokojená. Příště jsem ji tam už nenašla. Jsem bohužel tak solidní, že když se mi kadeřnice přestěhuje přes celé město, chodím za ní stejně, i když je na výběr blíž. Takže jsem to roky měla blízko, a pak se škatulata zahýbaly a jít ke kadeřnici znamenalo pěkně se projít.... Jednou se stalo, že jsem potřebovala pouze ofinu, vlasy byly neumyté pod čepicí, paní byla nějak v ráži, povídala a povídala, jak ji rodina leze na nervy, že je rozhodnutá dělat všechno jinak, a když jsem doma umyla vlasy, doslova jsem se zhrozila. Takhle křivou ofinu bych si neostříhala ani se třemi promilemi alkoholu v krvi! Když se se mnou paní loučila, povídá, dejte mi 40 víc ne, to byste mě urazila. Vytřeštila jsem oči. Bylo to skutečně velmi dávno a to byla cena téměř za ostříhání celé. Čekala jsem tam dlouho, šla jsem při nákupech neobjednaná, ale druhý den jsem dorazila do práce totálně zoufalá.Ten den jsem u ní byla naposledy a vůbec mi to trapné nepřišlo. V práci mě obhlédlo veškeré osazenstvo a nikdo mi nevěřil, že jsem se neostříhala sama. Bylo to jednom slovem hrozné. Ofinu spravila místní kadeřnice, která mi taky nevěřila, že to je práce její bývalé kolegyně... Ohledně kadeřnic, jichž člověk přece jen pár za život vystřídá, jsem jednou chtěla inovovat a nedopadlo to. Když se ke mně donesla zvěst o nových metodách nové kadeřnice, řekla jsem si, zkusím to. Co na tom, že musel člověk pár kilometrů busem. Objednaly jsme se s dcerou, ona dřív, já hned po ní. Tak co, volám ji cestou. No paráda, byla jsem tam sama, má to útulný v domečku, kafe mi udělala,věnovala se mi, vlasy mám pěkné. Spokojeně vystoupím, vejdu do objektu, v předsíňce, kterou procházeli členové rodiny domů, jak jsem viděla na školačce, jež dorazila chvíli za mnou, seděly dvě dámy a v rohu pracovala naše podnikatelka. A vy chcete co. Objednat? Já už objednaná jsem....A to jako na kdy? No přece na teď. Pípnu. No to bych vás tu snad někde měla. Nedá se protivník. Třeba jste mě přehlídla. No já vás tu prostě nemám. Objednávaly jsme se společně s dcerou hned po sobě kvůli hlídání a jména jsme Vám diktovaly. No tak si teda sedněte no. Sedám si a mrzí mě, že jsem sem vůbec vlezla. Pani mě vzala mezi dvěma zákaznicemi, přeliv vyšel nastejno jako původní vzhled a vzadu mě jakoby pohladila nůžkami našikmo. Když dáma vzala do ruky fén, nesměle jsem se dotázala. Vy mi nezastřihnete aspoň konečky? Už jste ostříhaná. Sdělila mi. Je to americká metoda. Valila jsem oči. Prachy, které jsem tam nechala, byly podstatně vyšší, než co jsem byla zvyklá dávat. Autobus zpět mi ujel, musel pro mě přijet zeť. Dcera se koukala na finální výtvor a povídá, no, já nevidím žádnou změnu. Já taky ne. Povídám. Ona sama vypadala pěkně. A jak jsi byla spokojená? Nejsem spokojená. Povídám. Já jo. Když ty všude něco máš prosimtě. Jako minule s tou ofinou.....Pokývala jsem hlavou. Ano. Zabité celé odpoledne, hlava stejná, prachy fuč. Večer, abych den dovršila jak se patří, jsem si udělala domácí úraz a skončila na chirurgii. Druhý den mě zafáčovanou okoukli v práci a povídají... koukáme, ty jsi místo zkrášlení sportovala, co..... Dnes mám osvědčenou paní a doufám, že to spolu nějak doklepeme....už jsem tam za ty roky zvyklá....

Děvčata, děkuji za vaše příspěvky. Evo, ty náměty přicházejí samy při běžných denních činnostech a procházkách. Na podzim vyjde moje další kniha glos a literárních úvah a opět v grantu města, které se podílí na nákladech.

Kam na ty náměty Jendo chodíš?? Moc hezké, i když smutné.

Honzo,to je moc smutný článek. Mně takhle odešla před pár lety skvělá pedikérka - paní Maruška.