O mojí kadeřnici
Ilustrace: Pixabay

O mojí kadeřnici

30. 5. 2022

Mám rád, když život běží, tak, jak má, bez nenadálých skoků sem, nebo tam. Mám na takový postoj, vzhledem k věku, už nárok. Říká se sice, že změna je život, ale to rčení postrádá přesnější obsahovou náplň. Mám raději jistotu, neboť jistotu znám. Na rozdíl od té změny.

Proto po dlouhá léta chodím jednou za tři, čtyři měsíce do malého kadeřnictví U kapličky, skrytého v přízemní chodbě rozlehlého obchodního objektu. Jen pár minut od domu.

Moje kadeřnice byla příjemná dáma středních let, velmi hovorná a stříhala rychle, levně, ale mizerně. To poslední mi vadilo pramálo. Na rozdíl od současného módního sestřihu dohola, který má obvykle zakrýt rostoucí pleš, mám pořád vlasů až až. Možná proto, že jsem v mládí nenosil v létě golfovku a na ní ještě kapuci, jako dnešní mladí, kteří tak budou ve třiceti bez vlasů. Ale jim to nevadí, bude to zřejmě pořád móda.

Dnes nemusím honit parádu, proto vyhledávám odbornou pomoc až ve chvíli, kdy mám vlasy až na záda a lezou mi do očí. Paní kadeřnice se mne nikdy neptala, jak chci ostříhat, jen řekla:

„Jako vždy, že jo.“

Obdivoval jsem ji. Byla to moje jistota. Já takovou paměť nemám. Dokonce byla pokaždé zvědavá na moji malou fenku. Když skončila, počkala, až si nasadím brýle, prohlédnu si v zrcadle výsledek a opět se zeptala:

„Dobrý?“

To víš, děvče, že je to dobrý. I když mnohdy ten sestřih dobrý nebyl a jedna strana účesu byla obvykle delší než ta druhá. Takový detail mě ale nemůže vzrušit. V hojnosti mých vlasů se to ztratí. Mám ale jistotu, jistotu beze změny. Nemám náhlé změny rád.

Proč ale o té dámě píši v čase minulém? Proto, že život je někdy prevít a příliš si nevybírá. Loni na podzim jsem se opět vypravil na ono známé místo s vlasy skoro až na záda. Dveře do chodby byly sice otevřené, ale na dveřích do kadeřnictví visel zámek.

Z protějšího skladu vyšla žena, tak se jí ptám, proč je zavřeno, co se děje. Možná dovolená, ne?

„Miládka je po smrti. To víte, rakovina. Víc nevím.“

Jak kdyby do mě hrom bacil. Miládko, co jsi mi to provedla? Vždyť ti nebylo ani padesát. Kdo mě teď ostříhá? Hergot, proč nemůže život běžet furt ve známých kolejích? Zase ta blbá a nešťastná změna. O moje vlasy tady přece vůbec nejde. Takoví lidé jako Miládka by měli žít pořád. Vždyť to byla moje kadeřnice. Moje jistota.

Doma jsem se na sebe v zrcadle nepřívětivě zašklebil a sáhl pro nůžky. Jako od tebe to ale nebude, Miládko!

 

glosa Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Honzo,to je moc smutný článek. Mně takhle odešla před pár lety skvělá pedikérka - paní Maruška.
Jana Šenbergerová
V místě bydliště jsem byla nucena třikrát změnit kadeřnici. Pokaždé mi dlouho trvalo, než jsem si zvykla na novou, proto dobře rozumím každému, kdo v tomto ohledu nemá rád změny. Konečně jsem se dostala do stadia, kdy neřeším, kde je něco jinak, než si představuji, že by mělo být. Moje vlasy si stejně nakonec dělají, co chtějí.
Věra Ježková
Jendo, moc hezké, ač smutné. Jsem ráda, že jsi mi své nůžky taky svěřil. :-)
Marcela Pivcová
Pane Jendo, také já nemám ráda změny, zvláště ty neočekávané, které člověka zaskočí, ať už to je kadeřnice, lékaři, veterinář, lektor na U3V. Váš článek mi připomněl mou návštěvu na zubním oddělení, kde jsem se chtěla před dvěma lety, když polevily některé covidové zákazy, jako obvykle předem objednat. Bohužel jsem se dozvěděla, že "moje" paní doktorka zemřela. Naštěstí jsem se mohla přeregistrovat k její dceři, k níž chodím dodnes a jsem spokojená.
Anna Potůčková
Smrt si nevybírá a často bere lidi, kteří byli příjemní, milí, pracovití a já nevím co ještě. Chodím do panského kadeřnictví, nebot nikdy nepotřebuji více než ostříhat nakrátko. A je jedno zda mě takto ostřihá Jiřina, Pavla nebo mě neznámá kadeřnice. Barvu na vlasy si doma dám sama nebo dcera.
Jana Tulejová
U nás v obci si kadeřnický salónek před několika lety otevřela mladá paní. Mám ráda, když někdo svoji profesi umí a neustrne, prostě je pořád "in". A to je přesně tato Zuzanka. Navíc je hezká, štíhlá a pořád má takové ty jemné ruce při mytí hlavy. Chodím k ní pravidelně, co 5 týdnů, někdy jde se mnou i muž, platíme kartou, což mému manželovi imponuje, má ty vymoženosti moc rád. Za tu dobu, kdy mne nabarví, umyje, ostříhá a vyfouká, probereme všechno možné, od výchovy dětí, po politiku a já si uvědomila, že Zuzanka umí poslouchat a navíc není drbna.
Hana Šimková
Já jsem měla se svoji poslední kadeřnicí velký problém a málem jsem přišla o vlasy. Posledních několik let se barvím a stříhám sama a jde to. Asi je to tím, že mám vlasy vlnité, tak případné zuby se schovají. Víte jaká to byla výhoda v době covidu?
Jana Jurečková
Milý příběh se smutným koncem. Dříve jsem bydlela v Ostravě a tam je kadeřnictví na každém rohu, mohla jsem si vybrat. Pak jsme se přestěhovali na vesnici. Mám tu poblíž paní holičku a té jsem se naučila být věrná. Svoje vlasy jsem přestala řešit, protože jsou vlnité a dělají si, co chtějí. Příjdu domů krásně načesaná a za pár dní si vlasy udělají účes svůj. Nedá se nic dělat. Paní Bělu mám moc ráda, protože s ní proberu vše možné, vduchu si říkám, že je to malá kouzelnice. Největší trest pro mne byl, když mě manžel v době kovidové poprosil, abych ho ostříhala. Málem jsme se chytli, protože já jsem opravdu nevěděla jak. Ještě, že už je to období za námi /doufejme/.No a nakonec Vám děkuji za hezké vyprávění.
Martin Vrba
Taky chodím do stejného kadeřnictví už skoro 40 let, i když už bydlím 20 km mimo Prahu, ale je to Praha a tam se ty holky pořád střídaly a střídají, zařízení bylo a je nadčasové - tedy pořád pěkné, jen ten můj ksicht je stále horší a horší. Ale, stejně jako za mlada, se já těším na každou novou mladou, a když je tam nějaká opravdu moc pěkná, tak si nechám umýt i hlavu - při tom nejsem před zrcadlem a tak v tom příjemném hlazení se zavřenýma očima na pokraji spánku, se zasním a přenesu se zpátky do těch let, kdy si se mnou ty holky rády povídaly. . . . . Tedy taky mám rád určitý stereotyp.:)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.