Je život opravdu karneval?

LEŽ bych nezakrýval jen pod výraz „MASKA“. Lžím se učíme už od malička, patří to k bontonu. Já uvedu jeden příklad, kdy ji jeden konečně minutu před smrtí odložil. Někde na Moravě (jako i jinde) bývá zvykem se zeptat, jaká byla poslední slova nebožtíka před smrtí. Co ale měla na dotaz okolí říkat tato žena, když to probíhalo takto: Vašek na smrtelné posteli prosí ženu, aby mu dala napít jeho oblíbeného piva. Jeho Maruška mu na to řekne: „Vašku, to ti nedám, vždyť víš, že ti to doktor zakázal“. Vašek se suchem v ústech skoro nesrozumitelně: „Tak mi všichni už polibte prdel.“ a hned na to umřel. Necháme stranou, zda bylo poslední přání Vaška splněno, ale určitě pochopíme tu „MASKU“ - LEŽ, když žena poslední větu nebožtíka změnila na: „POZDRAVUJ VŠECHNY MÉ BLÍZKÉ A PŘ ...Á ...TELE“. Jo - už od malička děti odnaučujeme říkat pravdu a považujeme pravdu za neslušnost. Například, když dítě řekne stoleté prababičce na oslavě narozenin: „Babi, když ti je už 100 let, tak to tedy už brzy umřeš?“

To je těžké zamyšlení. Masky se asi více nosí v cizím prostředí, kdy chtějí lidé udělat na někoho větší dojem a získat z toho nějakou pro sebe výhodu. Jenže asi by se s tím dlouho nevydrželo. Tam, kde jsou hezké vztahy, tam se nemusí lidé přetvařovat. Proč také? Ne nadarmo se říká, že intuice nejvíce pomůže. Někdo je sympatický od pohledu, někdo ne, přesto to nemusí být špatný člověk. Někdy neznáme ani sami sebe, až život přesvědčí, co zvládneme, jak se zachováme. Karneval je chvilková záležitost, žití je od začátku do konce a tam není možné chodit pořád s maskou. Masky nemusím.

V pamatnicku jsem mela napsane ...Zivot je jeviste, kde je treba hrat i kdyz srdce krvaci tvar se musi smat... a tak to nekdy v zivote chodi.

Všechno, co mám prožité, moje zkušenosti, je moje pravda. Jsem senzitivní, občas emotivní. Byly doby, kdy jsem měla pocit, že mi lidé svými emocemi ubližují, ale jen do té doby než jsem pochopila, že oni mluví o své pravdě, rozdílné od té mé, která se mě tedy netýká, tudíž mi nemůže ublížit. Dokonce už mi ani nevadí, když mi někdo napíše/řekne, že bych se nad sebou měla zamyslet. Vyjádření odlišného názoru přece není kritikou názoru původního.

Jednáme v rámci svého temperamentu, někdo je senzitivnější, někdo pragmatičtější. To, že se ovládám a neříkám za každou cenu své názory, protože bych tím často mohla ublížit, nepovažuji za přetvářku. Na druhou stranu když jsem v emocionálním napětí, tak nebudu obtěžovat ostatní svými starostmi – platí pro všechny profese. Život za karneval nepovažuji. A jestli někdo ví, co je pravda, sem s tím.

Co je přetvářka a co je prozíravé předvídání, jak by moje upřímnost změnila klima? Co je ještě upřímnost a co už je neomalenost a hulvátství? Lidské vztahy jsou složité, jsme každý jiný a vyrostli jsme v jiných podmínkách, celý život se učíme vycházet s druhými.

Mnohem víc vnímám život jako divadlo, ve kterém každý hraje nějakou roli, jen sem tam nasadí masku, ve které je účastníkem karnevalu. Někomu připadne role komika, jiný je stvořen pro role tragické, a další je umí vzájemně střídat. A pak jsou i role milovníků, postav veskrze kladných a padouchů, role neohrožených bojovníků, ale i slabčáků, zrádců a také slizounů. Někdo střídá převleky v průběhu jednoho života, jiný při přechodu ze života jednoho, do dalšího. Do značné míry je náš život takovou hrou na četníky a na zloděje. Někdo žije svůj život s tímto vědomím, zatímco jiný ho prožívá až do morku kostí. A tak se z divadelních prken dostáváme až na jediné prkno, abychom ho časem vyměnili zase na prkna, která znamenají svět.

Přiznám se, že jsem v tomto duchu nikdy nepřemýšlela. V článku je mnoho pravdy.

Přemýšlím nad obsahem věty, cituji: "V průběhu životních etap jsem mnohokrát přemýšlela, že se pohybujeme ve společnosti, kde nejen učitelé, ale i osoby v mnoha dalších profesích, si musejí občas svůj štěk zahrát." Který seniorský štěk je hraný, který je nesmělou prosbou o pomoc, který je darem potomkům. Život není karneval a kdo si to myslí tak je bloud a musí k tomu dospět.

"Prý se tím lišíme od zvířat." Nikoliv prý, ale skutečně. Člověk závislý na systému nikdy dobrovolně neodhodí tužku a nezabouchne dveře za pohodlím svého "chlebodárce", neboť není schopný stát na vlastních nohou. Záleží na úhlu pohledu, z kterého se na danou věc díváme. Tygra bych nepodceňovala, ani nepodezírala z věcí, které jsou vlastní pouze člověku. Kdo ví, jak se bude chovat člověk, až mu půjde o holé živobytí. Při dnešním stavu systému, kdy nemáme zdroje z vlastní provenience, školství, zdravotnictví, atd. v rozkladu, nám brzy masky spadnou, VŠEM.