Vzpomínka na dovolenou v Jugoslávii

Dnes už se nad tím jen usmívám. Ale to proto, že něco podobného jsem také zažila v totalitním režimu. Jen jsem se nenechala rozhodit a do Poreče jsme dorazili spokojeně celá rodina. Krásy Jugoslávie nám myšlenky na to ponížení dokonale rozptýlily.

Moc hezké a pravdivé. Tak to tehdy bylo. Zažila jsem osobní prohlídku od německé celnice. Hnus. Hlavně, že vás moře nezklamalo a ukázalo se v plné kráse.

Na šílenou celnici jsem narazila taky. Při cestě z Jugoslávie v r.1976 mi ona akční babizna prošacovala celý kufr a asi v návalu vzteku,že nic nenašla mi aspoň rozlámala hvězdici,kterou jsem si vezla na památku. Hurá,že ona doba už skončila.

Taky jsem zažila podobnou osobní prohlídku na hraničním přechodu Rusovce, bylo mi tenkrát 16 a vyjely jsme s babičkou na poznávací zájezd s Čedokem. Včetně promačkávání zubní pasty a rozbalování tampónů a vložek. Nakonec tedy těch sto marek, které měla babička zašité v podšívce kabelky, našli a zabavili. Ale tak po letech je z toho hezká historka, zvlášť pro přátele z druhé strany bývalé železné opony.

Nepříjemná zkušenost. Já v těch letech byl jen v NDR a přechod hranic byl bez problému.

Heleno Štěpánková, mohla jste jet bez ponížení jinam. Já jsem do roku 1989 u moře nebyla, jezdili jsme na rybník do Želechovic u Uničova, kde mohl manžel i chytat ryby. Byl tam borovicový háječek a vonělo to tan stejně pěkně, jako později, když jsme po rooce 1989 byly 2x v Itálii. Já jsem nikdy nikde nic otevírat nemusela, žádný kufr, nikdy nikde jsem se nemusela svlékat ani moji známí ani příbuzní NIKDY. Nevím, jestli jsme měli takové štěstí ale vždycky jsme pouze ukazovali pas.

Já si vzpomínám, že v 80. létech manžel přinesl poukaz na rekreaci do Jugoslávie, ale zase ho vrátil, protože mamka mi nechtěla hlídat děti, škoda. Vaše vzpomínka je moc pěkná. Na ty nepříjemné celníky musíte zapomenout...

Do roku 1989 jsem do Jugošky necestovala a krásy Jadranu jsem objevila až po smrti prvního manžela. Od té doby se snažím alespoň 1x ročně Chorvatsko navštívit. Oblíbila jsem si Podgoru a Omiš. Hezký článek.

Tak to jste měli smůlu na nějakou krávu na celnici. Asi jste se jí nelíbila. Ale jinak to byly namátkové kontroly. JE fakt, že jsme byli vždycky vycukaní, jestli neobjeví naše marky zašité někde v krabičce na filmy, nebo někde jinde, ale dalo se to přežít. A k moři jste přece mohli i k Černému. Já byla poprve sama v 16 letech v roce1970 v Rumunsku a pak v Bulharsku bez problémů. v "Jugošce" dvakrát, jednou letecky a to byla úplná pohoda, žádná kontrola a podruhé autem a taky dobrý.

V době hlubokého komunismu a naším životním podmínkám cesta do zahraničí nehrozila. Poprvé jsem se do ciziny dostala, když jsem pracovala na Barrandově, v moři jsem se koupala až po revoluci. To , co se vám stalo na hranicích bych taky nevydýchala, naštěstí nás to minulo. Hlavně, že jste si to pak krásné užili, ale je fakt, že na ten pocit ponížení bych taky nezapomněla.