"Odvezu tě na nádraží, pak si půjdu sednout k vodě," nabídl se manžel. Brzy ráno jsem z chalupy musela odjet vlakem do kanceláře do Prahy. Manžel mě vozí vždy, jen chytání ryb nechává na jindy.
"A to v holinkách, kapsáčích a rybářském mundúru půjdeš na poštu?" zeptala jsem se, protože potřeboval poslat balíček. "Takhle tam strašit nebudu. Vrátím se domů, převléknu se a pak pojedu," suše konstatoval a doplnil, že balíček má připravený i s podacím lístkem, jak se říká - na ráně.
Do tašky jsem vložila láhev s vodou a sáhla do kredence pro tatranku. "Tady někdo spáchal noční pych," kroutila jsem hlavou. Ještě večer tu ležely tatranky tři, teď ta poslední se klepe strachem ze samoty." Prý je to pro mé dobro jako forma hubnutí. S pověstným "hm" jsem hlavou kroutila dál.
Vlak ještě nevyjel ze stanice, když mi zazvonil mobil. "To beze mě nemůžeš být, že mě tak brzy voláš?" s ironickým podtextem jsem hovor přijala. "Nebudeš tomu věřit, ale já jsem doma nechal rybářské pruty!" Chechtala jsem se asi minutu, záchvat jsem nemohla zkrotit a poradila: "Nasbírej si kameny a ty ryby utluč. Ale pozor, aby tě neviděl nějaký ochránce přírody." Výběr slov manželova komentáře hraničil se slušným vyjadřováním.
Cesta vlakem mi zabere dvě a půl hodiny. Do Prahy zbývalo asi 15 minut, když mi opět zazvonil mobil. V plném kupé jsem chtěla jen zvednout se sdělením, že po vystoupení zavolám. "Ne, počkej, to ti musím říct hned," vnucoval mi manžel vyslechnutí jeho informace. "Tak jsem se vrátil, převlékl, dojel do města a před chvílí jsem zaparkoval před poštou." "No a? Co je na této situaci tak zajímavého?" zeptala jsem se. "No, já jsem ten balíček nechal doma!" Jen přítomnost cestujících mi zabránila smát se na plné kolo."
Zabraná do práce jsem okolo poledne vzala další hovor od manžela: "Říkala jsi, že si mám polévku dosolit. Tak jsem to udělal, jenže jsem omylem sáhl do piksly s cukrem." "A chutnala ti? Proč jsi nepoužil slánku? Mám tento inovovaný recept poslat do nějaké kuchařské soutěže?" Vychrlila jsem tři otázky. "Jo, klidně to někam pošli a dodej, že když je to hotový, tak se to za mírného míchání pomalu vylije do záchodu. Oslazená bramboračka není poživatelná." Zajímalo mě, jestli má pro mě nějaké další libůstky. Prý ne, ale ať nevěším hlavu, den ještě zdaleka nekončí.
Nemýlil se. Zavolala mi manželka našeho známého Zdeňka, v mládí proutníka, před kterým se kdejaká ženská musela vyšplhat na strom. Prý volala mému manželovi, aby ho požádala, aby Zdeňka se synem, kterého má se třetí manželkou, odvezl domů, neb mají auto v servisu. Po povzdechu, že Zdeněk má tři děti, každé s jinou ženskou, se jí můj muž pokusil utěšit, že ty děti se alespoň o matku nemusí dělit a ona že může být ráda, protože vyhrála finále. A co prý já tomu říkám? Jak jsem ji měla potěšit? Říci, že přece věděla, koho si bere? Tak jsem jen utrousila na adresu mého muže, že občas mluví z cesty nebo z hladu a přisadila jsem si oslazenou polévkou.
Moje pracovní doba se chýlila ke konci, když mi zase zazvonil telefon. "Tak abych toho dneska neměl málo, tak už hodinu trávím na záchodě. Tedy ne pořád, ale už pětkrát jsem musel běžet." "Snad jsi tu polévku nesnědl!?" "Polívku jsem vylil, a tý míse asi bylo líto, že toho bylo málo, tak se zaměřila na moje střeva. Aby si pošmákla." Vyhrkla jsem: "Fuj, přestaň, člověk s bujnou fantazií by se mohl zapojit vrchní cestou. Co jsi tedy snědl?" "Nesnědl, ale vypil. Ráno jsem si omylem udělal projímací čaj. Cítil jsem, že chutná trochu jinak, tak jsem si přidal cintron a med. No a teď se to všechno uvnitř zpracovalo a nemělo problém najít cestu ven." Živočišné uhlí ani jiné přípravky proti průjmu jsem neporadila a libovala si, že všechny příhody nevidím, jen o nich poslouchám.
"Málem jsem rozbil okno u sousedů. Míček jsem odpálil hodně špatně," pokračoval další díl dnešní série. Není to poprvé, pomyslela jsem. Golfové míčky velmi často hledám v trsech trávy, nebo se za nimi honím po silnici, když manžel mine síť. Tak blízko sousedovým oknům se dosud nedostaly. "Ty bys měl vyhledat Chocholouška, na současný psychický stav by ti vystavil zbrojní pas. Ty jsi nebezpečný i sám sobě," vyhodnotila jsem dosavadní excesy. "Asi se půjdu oběsit, nebo zastřelit. Takovej život stojí za starou belu," seznámil mě manžel se svým plánem. "Musíš přijet a uvázat mi šibeniční uzel." Nepřijedu, tak se neoběsíš, pistole je jistější. Ale jdi někam ven na louku, abych nemusela čistit koberec," morbidně jsem radila a přidala si: "Jo, a měl by ses přesvědčit, že máš nabito, aby ses do prostředka zeleně nevlekl zbytečně." "Já se stejně dostanu do nebe, protože svatý Petr musí vidět, jaká příkoří jsem nucen snášet," utěšoval se manžel. "Jestli netrpí oční a sluchovou vadou, tak tě nejen přes bránu nepustí, ale dokonce nebudeš vpuštěn ani při dnu otevřených nebeských dveří. A pak zbyde druhá varianta."
"Ó, jak jsi vlídná, ženo moje vlastní," zaznělo mi do ucha. Zpozorněla jsem. Když manžel začne na poetickou notu, oddychnu si, protože vím, že se s nadhledem a s úsměvem dívá na všechno, co způsobil, nebo co ho potkalo. Zaslouží si odměnu: "Jsem ráda, že tě ani dnes humor neopustil. Život bez smíchu je ztracený. Svatý Petr ti to připočítá k dobru. Díky humoru se ti peklo určitě uzavře.