Nikdy se nerozvedu. Proč mnozí lidé setrvávají ve vztazích, které nefungují

Na 1 stupni ZŠ jsem byla z celé školy jediným dítětem z rozvrácené rodiny. Byla jiná doba. Ale ještě dnes mám občas trauma z toho, jak se mi někteří posmivali, že nemám tátu. Nebylo to lehké a určitě nikdy nebude...

Doporučila bych všem psychologům, aby si vyzkoušeli střídavou péči. Každý týden se stěhovat, mít dva domovy, dvoje rodiče, prarodiče.. Tohle kdyby si zažili, museli by to zavrhnout. Aspoń z těch případů, které mám před očima, považuji střídavou péči za šílenou. Ti staší už ani nevybalují tašku, aby ji nemuseli za pár dní balit. Ti malí v neděli brečí, že musí odjet, mají problémy. Důvodem prý je, že oba rodiče mají nárok na své děti, ale je sobecké, jaký život dětem připravili. Děti mají nárok na klidné a bezstarostné dětství.

Když nejsou děti, tak je rozvod stejnou epizodou, jako jen rozchod dvou lidí, kteří spolu jen chodili. Pokud do toho nevstoupí nějaké spory o majetek. Možná by měli spolu lidé déle chodit a nemít děti, chtěl jsem doporučit, ale přesně tak se stalo v mém blízkém okolí a pak se ti lidé vzali, vypadalo to na šťastné manželství 7 let, 6 let spolu dříve chodili, měli stejné zájmy i přátele, nakonec se rozešli. Nevěra jednoho z nich to manželství úplně zničila. Rozvod to „vyřešil“. Každý má už nového partnera a i další starosti o jeho děti. Ano střídavá péče je asi nejlepší řešení – děti mají pocit, že nic neztratily – naopak získaly, úplně nové vztahové poměry – noví partneři maminky a tatínka – říkají jim křestními jmény - noví „nepokrevní“ sourozenci, nové babičky a dědové a další příbuzní jsou k tomu „přibaleni zcela zdarma“ od nových partnerů maminky a tatínka. Děti mají problém i jen uhlídat, u koho si nechaly učebnice, hračky a o LÁSCE už také nemluvím – té je také zdánlivě víc, ve skutečnosti se ale taněkde v tom kolotoči rozptýlila – rozměnila v drobné pozornosti a dárky ze všech stran. Vypadá to, že po materiální stránce děti nestrádají, když se jejich rodiče takto domluvili – na této střídavé péči – je to totiž v tom neštěstí ještě ideál. Dříve to tak nebylo, většinou děti byly svěřeny do péče matky a ta velice často svou flustraci z rozvodu pak přenesla i na děti – otce pomlouvala a chtlěla, aby se stavěly na její stranu – na stranu „oběti“ a děti, aniž by tomu rozuměly – jí v dětském věku v tom postoji následovaly. A otce trestala tím, že mu děti nesvěřovala podle rozhodnutí soudu, tvrdila, že jsou nemocné, že k němu nechtějí, atd. - děti štvala proti otci. Nebo naopak otec ztratil o své děti úplně zájem a tak na světě přibývalo dětí bez lásky a s návodem, jak budou také své spory v manželství řešit „jednoduše“ jako táta a máma - rozvodem. Tady na íčku je asi 90% žen a odhaduji, že polovina bude vdov a rozvedených, které si libují, jak udělaly dobře, že se rozvedly. Nikdy jsem tu nezachytil článek, kdy by nějaká rozvedená napsala – rozvedla jsem se a pak zjistila, že jsem udělala chybu – na žádného „prince“ jsem pak nenarazila a je mi nyní smutno a teprve později jsem si uvědomila, že mám také své chyby a měli jsme to manželství udržet. Těch „šťastně rozvedených“ se nemá cenu ptát – ty to troubí do světa neustále a samy se v tom utvrzují a některé by všechny manželství okolo sebe rozvedly také, aby bylo jasno – že muži jsou „zlouni“ a „padouši“. Jejich děti jsou už dávno dospělé a velice by mne zajímaly jejich postoje k rozvodu rodičů. Často totiž dojde ke změně názorů - uvedu příklad z praxe: Například z takové dcery, do které matka od deseti let hučela, jaký byl její otec zvrhlík, že se pomiloval s nějakou „děvkou“ v podniku a rozvod byl jediným řešením jejího ponížení, ale o tom, že ho ona pomluvila dříve v malém městě, že v posteli za nic nestojí a on si to chudák chtěl ověřit jinde, zda je opravdu „sexuální invalida“ - jak ho nazvala, s tím se nikdy své dceři nepochlubila – to se dozvěděla ta dcera až v dospělosti se od lidí dozvěděla a mate za to dala pořádnou nefalšovanou facku Ano - těžko dělat soudce v manželství, kdo je viníkem rozvodu. Každopádně tím vždy trpí děti, pokud se v té rodině nejedná o alkoholismus, závislost na drogách, opakované násilí, nebo dokonce o sexuální zneužívání dětí, tak by se dokonce měla urovnat nějaká nevěra z náhlého sexuálního pominutí. To říkám já - hrozný žárlivec, který si koupil i dalekohled s nočním viděním, abych se přesvědčil o správnosti tvrzení o mé manželce a jejím šéfovi, o kterém jsem byl anonymem informován – stejnou hlášku dostala i manželka. Klasickou zápletku v povídkách o paroháčích jsme si prožili naostro.:) P.S. Mám to zase dlouhý - zase si to nikdo nedočte.

První manželství jsem také udržovala kvůli dětem. Do doby, než jsem pochopila, jak mé děti ve skutečnosti trpí. Po rozvodu jsem se zařekla, že už nikdy nikoho ... No, člověk míní, pánbů mění, říká přísloví. Chceš nechceš, nebyla jsem sama nikdy víc jak dva a půl roku. Prostě si mne vždycky někdo našel.

Moje známá kdysi odmítla uzavřít manželství, o kterém předpokládala,že by nedopadlo dobře. Měla, tedy našla v sobě dost síly na to, aby dítě vychovala jako svobodná matka. Ve stejné době jsem čekala prví dítě i já. Taky jsem viděla,že to zřejmě bude nerovný vztah,byli jsme odlišní snad ve všem. Já tu sílu v sobě tehdy nenašla. O 25 let později ano. Nebylo nač čekat. Manželství bylo plné ústupků z mé strany a plně nadvlády stran úžasného jedináčka a jeho zázračných rodičů. Neměla jsem šanci s nimi vyjít, tak jsem to vzdala. Nejhezčí roky v životě tedy přišly po mojí pětačtyřicítce. Dneska vím, že člověk se má situaci postavit čelem. A ne čekat a doufat,že se něco změní, že to nějak dopadne. Nic se nezmění samo. Třetí moje známá je něco mezi námi dvěma. Ta se sice vdala, ale od počátku si trvala na svém. Její muž a jeho rodiče se museli přizpůsobit jí. Tři stejné staré šedesátnice. Se stejným vstupním kapitálem...tři nečekaná těhotenství po dvacítce. A tři úplně rozdílné přístupy. V současné době jsme spokojené všechny. První má doma toho svého prima důchodce a rozumí si spolu, já si vybudovala svůj život a doma mám svatý klid, narušený občasnou návštěvou přítele, a ta třetí si taky žije podle svého, stejně jako ten její. I přes rozdílný přístup životu lze spolu žít. On má své koníčky,ona taky své.