Babi, ty tady budeš do stovky. Omyl, ženy žijí déle, ale nebude to tak vždy

22:18 Což o to, také bych si přál, abych začal opravdově „žít“ životem podle sebe a věčným a blaženým a bezbolestným a bez nutnosti mít tělo a přesto si užívat „život“ ve věčné rozkoši vlastně až po smrti bez starostí, které nám přináší naše hmotná existence a berňák. Ale nezdá se mi logické, co píšete – cituji: „Stejně jako nikdo nerozhodoval o mém příchodu na tento svět, nebude rozhodovat ani o mém odchodu.“ Zatím platí, že o vašem příchodu na tento svět rozhodli přece rodiče, pokud to tedy nechcete nechat jen na Bohu, který tím pověřil vaše rodiče a to samé platí o tom, že o vašem odchodu z tohoto světa nemůže rozhodnout nikdo jiný, pokud to zase nenecháte všechno na Bohu, který někoho pověřil, aby vás třeba srazil například pod metro. Pokud se ale zajímáte o teorii paralelních vesmírů, patříte k vyšší společnosti, já do toho taky trochu fušuju, tak pak joóó. Ano - i tak to může být, že je všechno od prvního do posledního okamžiku celého vesmíru nalinkováno dopředu – nyní podle jedné teorie už i pro nekonečně vesmírů i s tím, že tam máme své fyzické i mentální kopie, kde právě taky někdo mlátí do „klábosnice“ a jmenuje se jako já a jen někdy v nějakých uzlových bodech je nám povoleno se vydat jiným směrem. Něco jako kinoautomat na EXPO 67 . . . . . To by mne zajímalo zda se v 786. vesmíru podařilo taky tomu Martinovi č. 786 sehnat taky ty jeho oblíbené sledě v koprové omáčce, které si jdu já dát právě k obědu. :)

V této záležitosti mám jasno. Jak už jsem v jiném příspěvku napsala, tělo je jen "oblek" Duše. Stejně jako nikdo nerozhodoval o mém příchodu na tento svět, nebude rozhodovat ani o mém odchodu. Naštěstí vím, že není čeho se bát. Co já vím, třeba ani nesplním plán, se kterým sem moje Duše přišla ♥

Jsem ráda, že tohle nejsou moje starosti. Budu tu přesně tak dlouho, jak budu. Až budu mít splněno, nebo mě to přestane bavit, tak půjdu bez ohledu na statistiky, nemoci a pandemie. Teoreticky už bych tu vlastně ani neměla být. Oba moji rodiče zemřeli, než dosáhli mého současného věku, zatímco babičky, ač mnoho let sklerotické, žily do devadesátky. Asi zapomněly, že by měly umřít. Ono je totiž všechno trochu jinak, ale ... Škoda mluvit, kde nikdo nechce slyšet.