Výpravčí Frantík Rendl se stal obecním kronikářem. Dosavadní kronikář totiž zblbnul! Že psal blbosti, to by ani tak nevadilo. On však začal kroniku ilustrovat. Článek o výstavbě nového nádraží opatřil kubistickou ilustrací, velice podobnou neslušnému obrázku! Nový kronikář chodil pak na výroční členské schůze všech spolků.
Zaujala jej astronomická čísla odpracovaných brigádnických hodin. Brigády, akce Z. To byl stálý průvodce života minulých let. Hodně se toho udělalo, brigády organizovaly všechny spolky. Stavěly se kulturní domy, a to i v těch nejzapadlejších vískách. Brigádníci pracovali zdarma, často jen za občerstvení. Tato informace zní dnes jako pustý nesmyl.
Jistě to byly pyramidy činovníků, ale byly to jen nepatrné stíny polistopadových aquaparků bez vody, milionových kabin na vesnických hřištích, pěti hřišť v obci se dvěma stovkami obyvatel a stadionu s umělým osvětlením v obci se dvěma tisíci obyvatel. Že počet brigádnických hodin při akcích Z byl kolikrát vycucán z prstu je pochopitelné. V leckteré vesnici by podle nich musela stát Eifelova věž. Tento příběh tajemného pronásledovatele se odehrál ovšem ještě za kruté totality.
K posunu se přihlásil pan Josef Plachý. Přišel z ulice a byl to posunovač na baterky. Vedoucí se často sázel s kolegy, kolik že vozů nový posunovač vytáhne do výtažné koleje, když měl nařízeno vytáhnout třeba čtyři. Jedinou jistotou bylo, že nový posunovač rozezná modrou barvu od bílé. Modrá barva na seřaďovacím návěstidle znamená posun zakázán, bílá opak. Kolikrát se také stalo, že posunující díl prostě stál jako přibitý, i když na seřaďovacím návěstidle svítila bílá. Posunovač totiž chyběl. Někde se flákal. A začaly se dít věci.
Zedník Zimostráz, který stavěl příčku v dopravní kanceláři půl roku, našel na svém civilním oděvu papír připíchnutý spínacím špendlíkem.
Stálo na něm JSEŠ SLEDOVÁN a podpis Černá ruka!
Zedník to bral jako žert. Dále telefonoval každý den na všechny strany. Tu chyběl cement, tu písek. Takhle vydržel varírovat půl roku, i když doma postavil synům tři baráky. Jakmile si odskočil, objevil se další papír s nakreslenou černou rukou. Bylo to jako paličskej list v divadelní hře Naši furianti.
Zedníci, kteří pokládali betonové dlažební kostky dvacet na dvacet před staniční budovou čtrnáct dnů, také byli obtěžování výhružnými papírky s obrázkem černé ruky. Napřed se tomu smáli, ale tajemný pronásledovatel je zásoboval obrázky skoro každý den. Podezřelým se stal kdekdo. Chlapi si pracoviště hlídali. Vše marno.
Hlavním podezřelým se stal vozmistr Tonda Daněk. Ten prohlásil jednou na adresu zedníků: ,,Pánové těch pět set dvacet dlaždic, které tady kladete čtrnáctý den, ty jsem já doma položil na dvoře s jedním helfrem za sobotu!
Posunovač Josef Plachý dlouho na nádraží nepobyl. Prostě mu to nešlo. Snad by se časem otrkal, ale táhlo ho to jinam. Snad odešel někam na stavbu a dráha se pro něj stala jen epizodou. A tak jednou, když seděl s výpravčím Rendlem na lavičce před nádražní budovou, svěřil se. Pravil: ,,Víte, pane výpravčí, já jsem takovým řemeslníkům dělal šéfa. Psali si hodiny měli jich jako hodináři. Já to podepisoval, abych měl pokoj. Najednou jsem dostal strach, že se na ty podfuky přijde. A já do kriminálu nechci. No a tady mám poslední pozdravení.“ A udivenému výpravčímu dal poslední vzkaz řemeslníkům.
Bylo na něm napsáno: ZA DNEŠNÍ SMĚNU JSTE VŠICHNI DOHROMADY UDĚLALI VÝKON ZA PĚT KORUN ŠEDESÁT. Černá ruka!
