Cesta k moři

Aleno, jak já ti rozumím. Navigovat manžela byl pro mě vrchol mého řidičského umění, ale samozřejmě nedoceněného. Moc hezky jsi to napsala a vyloudila mi úsměv na rtech. Díky. :-)

Alenko rodinné dovolené jsou někdy vyčerpávající. Na mě bylo jet autem, dorazit dobře, postarat se o tři chlapy, že jsem si kolikrát řekla, jak je krásně doma. Ty společné dovolené i se zmatky byl i tak pěkné a nezapomenutelné.

Opět jeden povedený článek, tak jak to u Tebe Aleno bývá už pravidlem.

Se ženou jsme najezdili po Středomoří tisíce kilometrů. Ať už naším autem, nebo půjčeným na ostrovech. Moje žena byla skvělá řidička, střídali jsme se. Itinerář cesty jsem vždy dělal sám, dokonce jsem si dělal i svého průvodce, abych byl v obraze, vytiskl jsem si ho ho knihy a svázal do desek. Vázat knihy umím. Dokonce v Jeruzalémě si tuto moji knihu půjčila i naše průvodkyně,, aby se poučila. Na cesty jsem jezdili většinou po sezóně, kdy byly silnice volnější, moře pořád teplé a ceny ubytování nižší.

Aleno, obdivuji tvou trpělivost, tohle bych fakt nedala, vybouchla bych jak papiňák. U moře jsme byli s dětmi jen jednou, bylo to po revoluci a na tři dny. Ale v Rimini jsme spali u moře a koupání jsme stihli taky. Pak už nic. Moc pěkně jsi to napsala, vždycky se pobavím.

Jsem také věčný navigator na trase. Píšu o tom v článku Naše strastiplná cesta k moři, který čeká na zveřejnění. Je na velmi podobné téma.