Snažila se toho nepříjemného pocitu zbavit, ale nedařilo se jí to. V myšlenkách se stále vracela k tomu, co jí včera vyčetl Petr. Udivilo ho, že se rozhodla ubytovat ve svém volném bytě uprchlíky z Ukrajiny, aniž se s ním o tom předem poradila. Vlastně ji ani nenechal, aby mu to blíž vysvětlila. Takže se nedozvěděl, že ty dvě ženy s malými dětmi jsou manželky právě těch dvou zaměstnanců z Ukrajiny, kteří pracují u nich ve firmě už několik let a před několika dny dostali povolávací rozkaz. A že jí Anton osobně už odkudsi z Ukrajiny volal, zda by jeho ženě a její sestře nepomohla najít nějaké ubytování ve městě. Slíbila mu to. A v tom okamžiku vlastně už byla rozhodnutá, kde je ubytuje.
Martu prostě nenapadlo, že by své rozhodnutí měla nejdříve zkonzultovat se svým mužem. Byla vždycky zvyklá se rozhodovat sama. Stejně jako nést případné následky svých rozhodnutí. Pravda, teď je vdaná a mohla by se víc přizpůsobit. Příště se pokusí na to myslet. Cítila, že je Petr občas podrážděný. Často je bez zájmu o cokoliv. Jakoby se před ní uzavíral do nějaké ulity. Rozhodně nevyhledával jejich vzájemné diskuse, které ho zpočátku velmi bavily. Ke všem aktivitám nad běžný každodenní standard ho musela přemlouvat. I svým oblíbeným koníčkům se věnoval jen minimálně. Z počátku si myslela, že příčinou jsou nějaké následky jeho nedávných zdravotních problémů. Ale to jí na přímou otázku jí to vyvrátil tvrzením, že už má všechna vyšetření za sebou a všechno bylo v pořádku. Zdálo se jí, že se v poslední době změnilo i jeho chování v práci. Nejdříve to přičítala neutěšenému stavu v jeho úseku, který vznikl v době jeho nemoci. K tomu bylo třeba přidat spoustu starostí, které se vyrojily při snaze o nápravu. Nebylo to lehké ani příjemné, ale teď už se všechno jakž takž dostalo do původních kolejí. Přesto Petrova podrážděnost i v práci přetrvávala.
Cestou z práce se stavila doma aby se převlékla a vzala si plavky a osušku. Slíbila Jindřišce, že si půjdou spolu zaplavat do bazénu. A ta ji navíc vyloženě ukecala, aby si vyzkoušely vodní aerobic. Marta z toho moc nadšená nebyla, snažila se argumentovat svým věkem, ale Jindra ji zavalila spoustou informací. Neměla sílu odporovat. Prý je to vhodné pro jakýkoliv věk. Tak proč nevyzkoušet zase něco nového. Nakonec si musela přiznat, že to byla pravda. Báječně si zadováděly ve vodě společně s několika dalšími ženami. Ty byly sice mnohem zručnější v používání různých pomůcek, ale o to víc se mohla instruktorka věnovat nováčkům ve skupině. Marta si uvědomovala, jak si báječně protáhla celé tělo. A v duchu se divila sama sobě, co všechno ve vodě se svým tělem dokázala. Pohyb potřebovala jako sůl. S přibývajícím jarem vnímala, jak přes zimu navíc plnou různých omezení prostě zlenivěla.
Jindřiška se přímo rozzářila, když jí Marta nad sklenicí džusu ten její nápad pochválila. Dohodly se, že budou na vodní aerobic chodit pravidelně. A objednali si další dávku tekutin.
“Zase nějaká cizí náplava.” okomentovala Jindřiška lehký cizí přízvuk servírky.
“Ještě jsem ji tady neviděla, možná je to Ukrajinka. Ale je velmi milá.” reagovala Marta smířlivě.
“Ještě aby nebyla milá. Vždyť děláme pro ty uprchlíky všechno možné. Živíme je ze svých daní, bydlení mají zadarmo. A ostatní lidi jakoby ani neexistovali.” pokračovala Jindra v rozvíjení svého pohledu.
“A ty bys nechtěla, aby ti někdo pomohl, kdyby ses dostala do podobné situace?”
“Ať jim pomáhá ten, kdo na to má. Já na to z podpory za péči rozhodně nemám. A po rozvodu jsem přišla o byt, a tak bydlím v kumbálu u rodičů. Mně nikdo nepomůže.” začala se Jindra postupně rozohňovat.
“Vždyť pomáhat nemusíš.” reagovala Marta tiše a doufala, že i Jindra omezí hlasitost svého projevu. Pomalu se k jejich stolu stáčely pohledy ostatních návštěvníků baru.
“Je jich všude plno. V dopravě, v obchodech, na ulici. A na pracáku stojí frontu na peníze.” vychrlila Jindra zlostně.
“A taky na práci. Pokud můžou, chtějí co nejdřív pracovat. I u nás ve firmě je teď zaměstnávám. Aspoň na dohodu. Je před velikonocemi, poptávka po úklidech a mytí oken stoupá. V každé partě mám jednu nebo dvě Ukrajinky. Jsou nesmírně pracovité. A hodně se snaží naučit se česky.” snažila se Marta popsat situaci ze svého pohledu.
“No jo, velká podnikatelka promluvila.” komentovala to Jindra jedovatě. Nevypadalo to, že by chtěla toto téma opustit.
“A taky jsem na nabídla svůj volný byt rodinám mých zaměstnanců z Ukrajiny. Chlapi dostali povolávací rozkaz a jejich ženy s dětmi přijedou každým dnem.” reagovala Marta už docela naštvaně.
“Tak nebreč, až ti ho zničí. Sousedi rodičů odjeli do ciziny a na rok svůj dům pronajali. Minulý týden ten barák vyhořel. Prý tam bouchla kamna.” přidala Jindra další jedovatou slinu.
Teď už toho měla Marta definitivně dost. Věděla, že Jindřiška má plno svých starostí, ale netušila, že se bude chovat takhle. Zaplatila a odešla. S hořkostí i s pochybnostmi.
Po nezvyklém cvičení ve vodě naštěstí rychle usnula. Ráno byly pochybnosti ty tam. Během dne dostala od Antona zprávu, že jeho žena s dětmi už je na cestě do Čech. A tak celé odpoledne strávila ve svém původním bytě, který chtěla připravit na příchod nových obyvatel. Cestou nakoupila nějaké trvanlivé potraviny, které narovnala do spíže a do lednice. Bude to takový základ pro první dny, aby měli k dispozici nějaké jídlo hned po příjezdu. Do krabic, které si sebou přivezla, zabalila své oblíbené vázy, dva obrazy, sošku, pár knížek a pár osobních věcí, které si ještě nestihla odvézt. Sama nečekala, že toho bude tolik. Tohle všechno se jí do auta určitě nevejde. Bude se muset otočit alespoň dvakrát. Jen naložit všechno do auta bude pořádná fuška! Napadlo jí, že by mohla požádat Petra o pomoc. Dřív, než se odhodlala mu zavolat, ozval se zvonek od dveří. Petr stál za dveřmi. S malinko rozpačitým výrazem ve tváři jako tehdy, když za ní poprvé přišel.
“Jak jsi mě tu našel?”
“Bylo mi divné, že jsi nepřišla ještě domů. Z práce jsi odcházela dnes docela brzy. A mobil mi taky nebereš.” snažil se vysvětlovat Petr.
Marta ustoupila o krok ode dveří, aby mohl vejít dovnitř.
“Měl jsem o tebe strach.” řekla docela obyčejně, ale upřímně. A objal ji. Oběma to připomnělo okamžik, kdy se spolu objímali v této předsíni poprvé. Nepotřebovali více slov. Pomilovali se stejně nenasytně jako tehdy.
“Je mi s tebou dobře. Zase je mi s tebou dobře.” řekla Marta tiše a otočila se tak, aby Petrovi viděla do tváře.
“Byl jsem v poslední době asi trochu divný. Ta dlouhá nemoc mi dala zabrat. Omlouvám se. “
“A já jsem byla zase netrpělivá. Nevěděla jsem, co přesně se ti honí hlavou. Nic jsi mi nechtěl říct.”
“Nevěděl jsem, co říct a jak to říct. Neumím vyjádřovat své pocity. Prostě jsem měl strach, že se z té nemoci už nedostanu. A budu ti jen na obtíž.”
“Trochu jsem to tušila, ale mohl jsi to dát najevo dřív. Taky bych ti to dřív vymluvila.”
“Takhle hezky?”
“Samozřejmě, vymlouvání mám ráda.”
“A dost ti chybělo, že?” přesunul se Petr do roviny vzájemného popichování.
“To víš, že mi chybělo. Ale dokážu existovat i bez sexu. To už jsem si v životě vyzkoušela. “ reagovala hbitě Marta.
Povídali si ještě dlouho, jakoby si chtěli vynahradit tu dobu bez pořádné vzájemné komunikace. Nakonec došlo i na praktické věci a Marta měla příležitost vysvětlit Petrovi, komu a proč nabídla svůj volný byt. A proč jsou v předsíni ty krabice, které odsud potřebuje odstěhovat. Stěhování jim dalo zabrat a trvalo až do půlnoci. Ale ten dlouhý společný večer stál opravdu za to!
I následující ráno vypadalo přívětivě. Venku svítilo slunce jako o závod, obloha byla čistě vymetená do světlemodra. A ptáci v zahradě zpívali jako o život. Marta se spokojeně protáhla v posteli, ale zůstala ležet a pozorovala spícího Petra. Chtěla si dopřát ještě pár slastných minut, než nastartuje nový den. Jen pár příjemných minut než se zase stane součástí každodenní reality. A realita se vnutila poměrně brzy. Na svém mobilu objevila zprávu z asistenčního centra pro uprchlíky. Antonova rodina dorazila do města během noci a prošla základními vstupními formalitami.
