Telefonních hovorů ubývá. Raději píšeme než mluvíme

Paní Šenbergrová, děkuji za reakci a že jste to celé přečetla, nedělá mi potíže psát i číst delší články. Nemám rád ty krátké, rád se něco od druhých dozvím, ale chápu, že někteří píší z telefonů, to já bych raději nepsal vůbec. Ale pokusím se být stručnější i já. Máte pravdu - musím bý i ohleduplný k jiným, jak mi psal i pan Nebuželský.

Tak hodně invence přeji.

06:24 Pane Nebuželský, já píši články a reakce sobě rovným, tedy pro ty, kteří jsou zvyklí přečíst za den i celou 300 stránkovou knížku nebo stejný obsah různých dat z různých oborů. Pokud Vám to dělá problémy, nebo vás to nějak trápí, že nestíháte, tak si to rozdělte na více úseků (odstavce zde nelze dělat), které jste schopen pojmout, nebo to nečtěte vůbec, ale v prvé řadě se nevyčerpávejte kritikou nad schopností druhých. Každý přece podle sebe, já vynechávám například i holé věty jiných o kytkách – jsou to pro mne příliš „dlouhé články.“

Sice nepatřím k těm, co „visí“ na telefonu, ale mám v okolí několik starších lidí, kteří jsou vděčni, když si mohou popovídat, tak tu hodinku večer obětuji. Telefon nevypínám, nevím, kdo bude něco potřebovat. Jinak řeším záležitosti spíš e-mailem nebo prostřednictvím WhatsAppu.

V mládí jsme měli doma po skoro 10 letech čekání tzv.skupinový telefon,což byly asi 4 rodiny na jednom drátě,každý měl svoje číslo,ale když volal jeden,ostatní nemohli a museli čekat,až zavěsí.Často někdo telefon špatně pověsil a už se nikdo nedovolal,muselo se volat na poruchy a oni s tím pak něco dělali.....Velmi jsme se bavívali voláním na jen tak vymyšlené číslo,nebo si našli legrační jméno v seznamu a kochali jsme se tím,jak někdo na druhé straně nadává. V práci,o dost let později,bylo nutné vše zařizovat a domlouvat telefonicky,tak člověk visel na aparátu hodně.No a od éry mobilů se to ještě zintenzivnilo.Ale již tehdy jsem přístroj večer v 8 vypnula a zapnula ráno v 8. V sobotu a v neděli vypnuto celý den,kromě nějaké zvláštní záležitosti.Dnes telefonuji málo,vypínám často,mám obyč mobil,zcela mi to stačí.

Nevolám ani nepíšu nijak moc,tudiž nemám moc přehled.Nicmeně si myslim,že lidi volají přes wats app, tedy přes data.A to asi není viditelné jako hovor,ale jako data na internetu. Ale třeba se pletu.A pane Vrbo ,pište ty reakce kratší,jestli chcete ,aby to lidi četli.Dekuji.

Pane Vrbo, uf! Ale přečetla jsem od začátku do konce, proto se mohu vyjádřit k vaší otázce. Dovedete si představit, že jsme dříve nikdy neměli doma telefon? Zřejmě jsme ho v době mého mládí nepotřebovali, neboť veškeré příbuzenstvo bydlelo v jednom městě a v jeho blízkém okolí. Příbuzní se pravidelně aspoň jednou týdně v neděli setkávali a u kávy s bábovkou probrali všechny důležité věci týdne minulého a připravili se na ten budoucí. Když jsem během studií byla mimo své bydliště, byly prodlevy v osobní komunikaci závislé na mých potřebách finančních. Když došly peníze, musela jsem domů. Když jsem se po provdání přestěhovala ještě o kus dál, psala jsem dopisy. Bylo velmi úlevné, dovědět se o jakémkoliv problému, když už byl vyřešen. S přáteli jsme využívali dobrodiní jediné blízké telefonní budky, která stála před naším domem. Domluvili jsme si čas příštího volání a pak občas přešlapovali, když nás někdo předběhl a také se potřeboval vypovídat. Své obchodní záležitosti vyřizoval manžel z telefonu v restauraci, která byla ve stejné budově. V současné době má každý z rodiny svůj telefon - mladí chytrý, staří = chytřejší si zatím vystačí s tlačítkovým. Neustále mám problémy, protože bývám jinde, než můj telefon, který většinou leží v suchu a teple doma na stole. Zatím jsem této závislosti nestihla podlehnout, ale obávám se, že až "vyměknu" a koupím si dotykáč, bude i se mnou amen. Pokud jde o vyjádření v nadpisu článku, musím uvést na pravou míru, že mnohem raději mluvím než píšu. Jedno jestli telefonem, nebo bez.

Jak šel čas v komunikaci tak od 70. let v naší širší rodině? Úvodem na skok rovnou k dnešku: Neřekl bych, že telefonních hovorů s příchodem chytrých mobilů ubylo, ale že ohromně přibylo všech jiných elektronických kontaktů, které se vedraly i do těch normálních lidských „face to face”, kdy patřilo ještě v letech 70. ke slušnosti, že si při povídání ti dva hleděli do očí, později stačilo jen na sebe, ještě později při tom minimálně jeden už čučel na televizi, později oba čučeli na televizi, ještě později i celá společnost přešla na to, že v místnosti byla zapnutá barevná televize bez zvuku (tam Hudba z respiria) a každý z devíti – dvanácti lidí se snažil, v době, kdy ten právě hovořící se musel nadechnout, se mu tam vtlačit svou větu ke svému tématu. Později kvalita komunikace dosáhla zase „větších“ kvalit. Už se nečekalo na pauzy k nadechnutí, až někdo něco dořekne, ale všichni mluvili přes sebe o různých tématech, každý byl hlavně rád, že si to svoje řekl, i to bylo považováno za úspěch, zázrakem bylo, když se věší část lidí tématu chytla a v prostoru přežilo téma hovoru tři minuty, nejčastěji to ale dotyčný ani nedořekl a místností běželo paralelně dalších několik témat ostatních. A tak ti, kteří nás určitě sledovali, protože to byla jejich práce, tak měli těžkou práci – muselo to na nich zanechat stopy. Museli od sebe odfiltrovat témata politická od takových, zda už kvetou primulky a u těch, zda se nejedná o šifrované zprávy a do toho se jim tam zapletlo současně, že teta Máňa má už konečně žlučové kameny venku s tím, že sotva hrobníkům Brežněv upadl do hrobu, že Moskva hlásí – 1 Andropov. Tato doba byla vystřídána dobou porevoluční a za ní přišla doba digitální, kdy se navzájem všichni dál moc neposlouchali, ale nevím proč, se neustále fotili svými digitálními fotoaparáty a později těmi chytrými fotoaparáty a ty snímky si hned navzájem ukazovali a nevynechali ani své známé, kteří byli zrovna na jiných sešlostech a ti jim za odměnu posílali zase své snímky. Doba šla ale dál, dnes už se na sebe ani moc nekoukáme, každý kouká jen do toho svého telefonu, přijímá SMS a dokonce videa, mladší si dělají domácí úkoly, plánují dovolenou, ti podnikající vyřizují pokyny pro podřízené, podřízení přijímají pokyny od nadřízených, těm starším klidně i usteleme pod dekou a oni poklimbávají, ale telefon mají stále při ruce zapnutý v pohotovosti, to kdyby nastal konec světa, tak aby je o tom informoval jejich obecní úřad a oni to třeba nezaspali, ale snad je jim všem dobře z toho pocitu, že jsou v jednom chumlu s těmi druhými – ve velké rodině, kde si všichni pomáhají, když je potřeba a zároveň ve spojení se svými kamarády na Bahamách, v USA, v Izraeli nebo jen v Dolních Počernicích, s babičkou ve Vinohradské nemocnici a u toho sledují válku na Ukrajině, jedí chlebíčky a vzájemně se trumfují, kdo kolik už poslal na konto na Ukrajinu a kdo hodí do prostoru větší nadávku na Putina. Jsme všichni propojeni s celým světem, ale občas se mi zasteskne po době, kdy nám přišel koresponďák od telekomunikací podobného znění: „Oznamujeme vám s radostí, že s připojením vašeho bydliště do telefonní sítě se už počítá v příští pětiletce a tak nám obratem na tomto lístku zaškrtněte, zda vaše žádost o zbudování stanice ještě platí, zda chcete samostatnou nebo společnou pro 2 – 3 – 4 účastníky.“ Když jsem chtěl kdysi zavolat sestře do USA, tak jsem musel na Hlavní poštu a držet si stopky v ruce, abych nepřekročil své finanční možnosti – většinou do 500 Kčs za pět minut hovoru tak jednou za tři měsíce a ona byla ráda, když zaslechla zvonit z Jindřišské ulice projíždějící starou tramvaj cink – cink a jinak jsme jen posmrkávali, protože se nám po sobě stýskalo. . . . . . Ale svět byl nějak pochopitelnější. A jak to bylo u vás, stejné, nebo naše rodina je nějak výjimečná?

Dobrý den, nemyslím si, že by telefonování ubývalo. Spíše přibylo. Proč? Kamarádky slyším klábosit v MHD, na ulici, v parku a někdy i bohužel vidím i při řízení. Také v době shonu aspoň děti se ozvou rodičům nebo prarodičům. Dříve jste je museli navštívit, pokud byste chtěli vědět jak na tom zdravotně nebo jinak jsou. Dnes použijeme mobil, který vlastní téměř každý a máme informace. Mě spíše trápí, že lidé nečtou, nezdraví, vše vyřizují elektronicky. Chybí osobní kontakt. Tím se navzájem více a více odcizují. Třeba zanikne řeč? To byla nadsázka. Je ale zcela jasné, že chybí slovní zásoba, lidé se neumí vyjadřovat tím, že nečtou snižují správnost psaní pravopisně správně. Jako učitel to pozoruji především u dětí. Jindra