Nějak si prostě nedokážu představit, že by třeba Kopčem, Veverčák, Dráp nebo Zajíc, což jsou hrdinové z bezvadné knížky Lovci mamutů od Eduarda Štorcha, měli touhu vytvořit si v jeskyni například sbírku motýlů, mineralogicky pozoruhodných šutrů, nebo snad dokonce krásných mušliček. Tihle chlupatí hošani na to totiž neměli čas, museli se setsakra ohánět, aby jim nekručelo v žaludku. Ano, oni sbírali leccos, ale jen takový věci, který se daly zbaštit, nebo kterýma se případně dalo něco praštit mezi oči. Sběratelství v současném pojetí se podle mého názoru zrodilo až v okamžiku, kdy k pojmenování Homo sapiens (Člověk moudrý) bylo možné připojit qui operatur parum (jenž málo pracuje).
Sběratelství ovlivňuje lidské city a tužby, jakož i vlastnosti a schopnosti. Aktivizuje člověka k tvořivosti, ale také z něj umí udělat konzumní larvu. Je zdrojem horoucí lásky, žárlivosti i hluboké nenávisti, píle i lenosti, nasranosti i potěšeníčka. Posiluje i bourá morálku. Sběratelské příběhy jsou někdy až shakespearovsky malebné. Pamatuju čas, kdy haranti šíleli po „céčkách“, což – jak si jistě vzpomenete – byly úplně pitomý a nesmyslný výlisky z barevnýho plastu. U nás ve vsi žil chlap zaměstnanej ve firmě, která je vyráběla a on je tam ve velkém kradl. Jeho domek se změnil ve faraónův palác obloženej otroky. Děti z širokého okolí postávaly a posedávaly kolem, číhaly na něj a loudily. A ten chlápek toho tvrdě využíval, nechával si od nich za mrzkou céčkovou mzdu umejt auto, plejt záhonky, odklízet sníh z chodníku. Než dostal od jednoho tatínka pár facek za to, že kluk si u něj při natírání plotu zničil novou bundu. Nebo další drama: Zazvonil mi u dveří kamarád Bohouš, jestli prej u mě může přespat. Vypadal zdrceně, tak jsem se na nic neptal. Když ráno odcházel, prozradil mi, že se bál zůstat doma, aby nezmasakroval svýho osmiletýho Bobánka. Ten mu totiž během jeho služební cesty povyměňoval za céčka celou jeho skvělou celoživotní sbírku automobilových modýlků Matchbox.
Obdivuhodná je sběratelská fantazie. Jeden můj kámoš sbíral zuby savců včetně lidí. Znal jsem chlapa, kterej sbíral zajímavý střepy, ukládal si je do krabiček a ke každýmu si napsal vlastní minipovídání o tom, z čeho asi pochází a jak se asi přihodilo, že se stal střepem. Spolužák Vaněk, vyhlášenej holkař, shromažďoval ramínka od podprsenek, košilek a kombiné svých milenek. Vždycky jim je zákeřně urval, svázal si je a motal z nich velikánský klubko. Za zmínku stojí taky sběratelská hrdost. Bratranec Michal sbíral popelníky, ale musely být kradené. Jednou ho v supermarketu v Londýně při tom chytli, a když jim vysvětlil, že je kradosběratel z Česka, gentlemansky mu nabídli, že se teda personál nebude chvíli dívat. Tím se ovšem dotkli jeho sběratelské cti, takže naštvaně odešel.
Sedíme s kamarádem Pájou u piva a on medituje: „Člověče, já už jsem z toho důchodcování psychicky v hajzlu. Nemám do čeho píchnout, číst mě nebaví, televize mě nebaví, na vejlety nechodím. Já snad začnu něco sbírat. Jenže co? Známky, pohledy, plakáty, pivní tácky, podpisy, hrnky, kuchařky a takovýhle ptákoviny sbírá kdekdo, na umění nebo na veteránský auta nemám prachy. Pomoz mi vymyslet něco originálního, co ještě nikdo nikdy nesbíral.“
Přemejšlím, nic mě nenapadá. Připadám si tak trochu jako onen šéf amerického patentového úřadu, který už v polovině 19. století prohlásil, že úřad je nutno zrušit, protože všechno již bylo vymyšleno a vynalezeno. Vtom Pájovi zvoní mobil. „A jéjej, moje stará,“ špitá ustrašeně a přikládá ucho. „Miláčku, já si tady s Tomem povídám, co budu sbírat, abych se v důchodu trochu zabavil.“ Tlumeně, nicméně zřetelně slyším sladký alt jeho Milady: „Tak to já ti, hochu, hned poradím. Seber sám sebe a mazej domů, zejtra nám přijdou malíři, tady je tolik práce, že se určitě budeš bavit báječně!“
