Poznali se s vráskami. Ona má byt, on dům. Chtějí žít společně. Půjde to?

Žít s někým ve společné domácnosti nemám odvahu, ani potřebu. Zlatá samota. Jaké si to udělám, takové to mám...

Někteří lidé se neumějí /nechtějí přizpůsobovat druhému ani zamlada,tak co čekat na stará kolena? Možná,že je lepší,aby si každý bydlel ve svém a vzájemně se navštěvovali,možná si tak zachovají víc ideálů o sobě navzájem. A když už se mají dost,tak si každý zůstane ve svém a nebudou žádné problémy.

Tak mně to vyšlo, a hned dvakrát. Po šedesátce druhé manželství a nádherný vztah, po sedmdesátce jako vdova další, opět krásný vztah. Nutno dodat, že jsem si ani jednoho původně nastěhovat domů nemínila, prostě to tak nějak vyšlo :-)

V současnosti si již neumím představit, že bych žila s partnerem ve společné domácnosti.

Jeden rozvedený pán žil s paní ,ale rozešli se.On říkal,ona chtěla abych se každý den koupal.

Jako vdova jsem se znovu provdala za muže, který byl také vdovec. Oba jsme samozřejmě přišli o vdovské důchody. Bydlení jsme vyřešili tak, že třeba měsíc pobýval můj manžel u mně na domečku, pak zase já u něj v jeho vilce na venkově a nebo jsme bydleli v jeho bytě v Praze. To když jsme šli do divadla, kina či na večeři do zajímavé restaurace. Vše nám bez problémů fungovalo až do doby než manžel skonal. Vdovský důchod pobírám po něm.

Je to tak správné. Kdysi se jedna známá v důchodu (vdova) neuváženě provdala, přišla o vdovský důchod, rozvedla se, ale vdovský důchod zpátky nedostala.

Pěkné a pravdivé čtení. Není jednoduché se v přizpůsobit na 100%. Hlavně že oba dva mají toho druhého a pokud potřebují - i své soukromí.

Popsala jste to naprosto pravdivě, proč bychom se měli v našich letech někomu přizpůsobovat a měnit svůj zavedený životní styl !