Jak propadnout svému koníčku, ale nepropadnout posedlosti

Genealogie je skutečně asi jeden z nejčastějších seniorských koníčků, také jsem se do práce na rodokmenu vrhla hned po odchodu do důchodu. Daleko jsem se ale nedostala hlavně kvůli nemožnosti přímo pátrat v archivech, najít informace tady na internetu nedokážu. Nebylo by od věci udělat tady na íčku nějaký minikurz, určitě by bylo dost zájemců. Zatím mám tedy zpracovanou jakousi komentovanou rodinnou fotokroniku a "strom", kdysi vytvořenou pomůcku k školnímu úkolu pro vnuka - gymnazistu.

Jano, asi jsme opravdu všichni propletení. Na střední škole jsem měla spolužáka, se kterým se přátelíme dodnes. Když nám bylo asi padesát, tak na jednom srazu jsme s ním mluvili i o předcích. A objevili jsme jedno shodné příjmení u prababiček. Dělali jsme si z toho pochopitelně legraci, ale stejně jsme trochu pátrali každý po své linii. A co jsme zjistili? Že ty prababičky byly sestry! To tedy bylo překvapení. Ale kamarádi jsme dál... ☺☺

Také jsem hledal náš genealogický strom, ale jen z podkladů, které mám doma. Dostal jsem se až na konec 18. století. Objevil jsem tam i nějakou německou šlechtu, ale dál jsem se po tom nepídil. Nejsem sice sběratel, ale nastřádalo se mi v bytě hodně poměrně drahých náležitostí, hlavně knihy a mince. Něco po otci, něco vlastním přičiněním. Nezávidím dcerám, až to budou likvidovat. Nebaví mě inzerce.

Genealogie nemusí být posedlost, může to být úžasná činnost a láska na celý život, nádherné objevování souvislostí, pochopení života těch před námi. Luštit dřívější písmo je zábava, naopak je štěstí, když se určitá kniha zachovala. Pokud se předkové příliš nestěhovali, je to přínos, při stěhovavých řemeslech je obtížné najít stopu. Vyžaduje to ale hodně trpělivosti, času a pátracích schopností :-)

to je dětí :-) radost pohledět

O genealogii se jeden čas zajímal manžel, skončil u praprapředka zemana. Já mám předky z východní strany a radši nic vědět nechci. Stačím si s tím co vím.

Článku velmi rozumím, v naší rodině je hodně koníčků až posedlostí. Také jsem dávala dohromady rodokmen, ale nedostala jsem se dál než do začátku 19. století. Pak jsem musela na farní úřady, kde se vedly matriky podle vyznání. Můj vytrvalý strýček zpracoval rodokmen po maminčině linii až do 18. století a je to napínavé čtení, zvlášť, když má člověk fantazii! :-)