Léta padesátá

Hezké vzpomínky, moje "byly" podstatně horší, žádná idylka u babičky a dědečka, žádné lítačky a hry s ostatními dětmi. Ale kdo na oltář vlasti pole i kravku dal, kdo neměl nedal, stačilo být "poslušný" a měl se i v padesátých letech fajn. Šedesát let uteklo jak voda a nikdy jsem si za ta léta nemyslela, že tím "bahnem" padesátých let, kterým nás čtyři děti rodiče vláčeli, budu jednou vzpomínat s tak velkou láskou, s jakou vzpomínám :-) ♥♥♥

Toto vyprávění je mi velmi blízké, i když jsem žil ve velké a známé vsi. Některé děje byly všude stejné - první televize, měnová reforma, skromný život, maso jen v neděli, atd. Mám na tu dobu velmi pěkné vzpomínky.

Zajímavý článek. Ano,co čtenář - to jiný názor.

Jako dítě z Prahy to vůbec neznám. Musela to být idylka s hořkým koncem.

Jako malé děti jsme ještě nemohli moc vnímat 50 léta, ale rodiče a prarodiče to vůbec neměli lehké.

V té vesnici se narodil už můj praděda, je to předhůří ( 500 metr. n.m. ) Šumavy. Žili zde Češi i před válkou. Kraj to býval chudý, chodilo se do světa za výdělkem. V mládí děda ( nar.1884) pracoval na stavbách ve Vídni.

V té době jsem se narodila, žádná růžová zahrada se nekonala, tvrdá realita ve vesnici, která byla dříve německá. Neměli jsme ani vilu po Němcích, ani hezký domek. Rodiče přišli jako jedni z posledních, takže starý kamenný dům byl jeden z mála neobsazených domů. Ne, nebyla to hezká doba, idyla se nekonala ani později.

Paní Věrko, moc děkuji za milé vzpomínání*

Člověk by nabyl dojmu, že ta padesátá léta byla vlastně fajn.

Milé vzpomínky Věrko.