Je zcela přirozené mít ze smrti respekt, říká odbornice na paliativní medicínu Kateřina Rusinová

O smrti se těžko mluví, čím jsem starší, tím citlivěji toto téma snáším. Jenže tak to je, člověk se narodí a když má štěstí, prožije dlouhý život, někdo ne a víme , jak je to bolestné pro všechny. Je dobré, když na to není člověk sám, ale není tomu tak vždy. Takový kaplan v nemocnici je moc potřebný, vlídné slovo pomáhá. Je to těžké a smutné. Nejlepší je, když by člověk usnul a už se neprobudil, když přijde jeho čas. Někde ta naše energie zůstane, snad jednou pochopíme.

Včera po přečtení článku mi vytanula na mysli slova Jiřího Wolkra z básně Umírající: ... smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je, ... umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - ... Uvedený článek směřuje k tomu, aby nikdo nebyl sám, když odchází a neví kam. Čekala jsem, kdo se první odváží jakkoliv zareagovat, ale tady je "ticho po pěšině". Aby ne, když se většinou smrti bojíme, protože netušíme, kdo jsme, ani kam se podějeme. Malou výhodu mají věřící, protože jistým způsobem mají představu, že jdou někam "na lepší". Přesto se jim určitě odchází líp, když na to nejsou sami. A o to jde. Děkuji všem, kterým odcházející stojí za pozornost i pomoc v těžkých chvílích. A tím nemyslím poslední pomazání.