Památník Dr. Antonína Dvořáka
Masivní patrová budova bývalé Engelhardtovy hospody stojí nedaleko od centra vesnice. Přímo před ní, zastíněn větvemi stařičkých lip, je nevelký gotický kostelík svatého Ondřeje s dřevěnou zvonicí, obklopený shlukem břízek. Jen kousek vpravo byl za našeho mládí rozlehlý panský statek. Nad tím vším se tyčí majestátní budova lobkovického renesančního zámku. A ke druhé straně domu přiléhal daleko menší, soukromý statek pana Vorla. Ten už ale také vzal čas. Tuto, dříve docela malebnou a také trochu zapáchající, vesnickou scenérii doplňuje ještě železniční trať, běžící souběžně s širokým tokem Vltavy přes Roudnici až na samý sever Čech. Záměrně musím zdůraznit - dříve malebnou scenérii. Neúprosný vír času odvál do nenávratna lobkovický statek i s nelibě vonícím prasečníkem a cesty našeho mládí zarostly býlím. Nelahozeves. Místo, kde jsem prožil celé své mládí.
Poslouchám, jestli se od rozvalin staré rybárny neozývá náhodou zvuk rakety, odpalované Františkem z jabloňového sadu u řeky, a za masivními dveřmi našeho bytu nestojí Jirka a skoro zbytečně se ptá, jestli půjdeme do Hasičárny na mariáš.
„Je čas rození a čas umírání, čas smát se i čas plakat,“ říká moudrý Kazatel ve své starozákonní knize. Je čas rození i čas umírání. Nelze mít obojí najednou. Pěkně jedno po druhém. To prvé už dávno odnesla Vltava kolem šífů s vojkovickým pískem, až někam daleko do moře. A to druhé? To můj přítel Jiří bohužel už naplnil beze zbytku.
Kdyby někdo z ještě žijících nelahozevských pamětníků poválečné doby navštívil vesnici dnes, asi by ji jen těžko poznával. Ze staré venkovské hospody v přízemí Dvořákova domu vybudovala počátkem padesátých let Společnost Antonína Dvořáka mistrův památník, velkostatek hned naproti musel později ustoupit velkorysé přestavbě na centrální park s květinami a sochou skladatele a fasáda lobkovického zámku se zaskvěla rekonstruovanými renesančními sgrafity. Pohled na centrum vsi je dnes docela jiný, než byl za našeho mládí. Není to ale špatný pohled. Je jen pro mne trochu neobvyklý.
Rekonstrukce celého rozlehlého objektu na Dvořákův památník změnila od základů jeho tvář. Jen byty v patře domu a pošta, kde poštmistroval můj otec, zůstaly beze změn. Existence Dvořákova památníku bohužel znamenala konečnou pro většinu zvířat, která zde s námi po léta žila. Zmizela listonošova koza i obě prasata, zmizela kopa hnoje uprostřed dvorku, ze které statný kohout obhlížel své nevelké hejno slepic. Ze všech zvířat zůstal jen obrovský vlčák paní správcové a naše dvě kočky.
Naše mládí měnilo postupně svou tvář a život běžel stále dál a dál, podřízen té věčné zákonitosti času. A my děti jsme stále čekaly, že to, o čem jsme v mládí snily, se jednou třeba naplní. Poutníci bezcílné touhy, kteří ztráceli svůj dětský ráj.
