Nerozhodnost je vlastnost, která se s přibývajícími roky projevuje silněji

Musím si připustit, že s rozhodováním mám s přibývajícím věkem občas problém a to i v mnohem malichernějších volbách než je lukrativní dovolená. Už to v diskuzi zaznělo, mnohokrát se mi potvrdilo, že první volba, kterou moje mysl vyprodukovala, byla tou nejvhodnější. Možná je to ovlivněno podvědomým, které zaznamenalo "vítězství i šrámy" obdobných situací, možná je zde i genetický přenos zkušeností. Ve chvíli, kdy začnu kalkulovat tento dar se vytratí a šlápnu vedle.

Rozhodování je snazší, když se o něčem ví , co je cílem a proč. Těžší, když je neodkladné a dokonce s rizikem. Tam se musí vsadit na jednu kartu. Záleží na povaze člověka, co rozhodováním sleduje, co je nutné a co chce.

18:16, 08:32: V "okopávání kotníků" jste přeborník, výš zřejmě nedosáhnete. Ale nemám nic proti, je to vaše volba, pro co se v seniorském věku rozhodujete a přináší vám to uspokojení.

:-)

Paní Grando myslíte ty vaše? Tak s tím souhlasím.

Rozhodování je volba. To následky jsou dobré nebo špatné. Osobně si myslím, že lidé v pokročilejším věku se na základě životních zkušeností rozhodují snáze. Ale asi jde o případ od případu.

18.16 opět došly argumenty? :-)

Lidi by se asi rozhodovali snáze, kdyby se mohli rozhodnout opravdu sami za sebe. Jakmile je v tom jiná osoba, nutí nás to dělat kompromisy. Ten náš pak brzdí a znepříjemňuje nám ty následky a dopady. Když třeba někdo je v práci nespokojený a vyhlídne si jiné místo,kde by rád pracoval a kde by ho i vzali, pokud žije sám, tak do toho jde. Pokud má rodinu, bere na ni ohled. Například když je to spojené s dojížděním, když jsou tam jiné směny, než měl doteď, když by se musel něco učit navíc, když by měl stejný nebo trochu menší plat, zkrátka počítají se každé plusy i mínusy. Partner mu to třeba rozmlouvá, je zvyklý na staré podmínky, nechce nic nového, obává se změn i toho, že bude méně času na rodinu, děti, to se člověk asi velice těžko rozhoduje. Když jsem sám, pak jde jen o mě. Když to nevyjde, bude zkušenost. I negativní zkušenost je prospěšná. Změna je život. A prosedět ho někde v koutku s tím, že bych mohl, bych chtěl, rád bych, ale netroufal si, to by mě jednou mohlo mrzet. Že jsem něco neudělal. Že jsem mohl být někde jinde. Spokojenější. Nebo jen zkušenější. Někdo tady řekl, co mě první napadne, je dobré rozhodnutí. Asi ano. Nejde jsem četla, že člověk se má rozhodnout podle pravidla, jak bych se prostě rozhodl, kdybych nevzal v potaz žádné pro a proti. Kdybych se měl skutečně rozhodnout podle sebe a ne co mi řekne rodina, kolegové, kamarádi, zkrátka podle toho, co opravdu chci jenom já. Stejně si za to pojedu odpovědnost jen já. Jít na vysokou jen proto, že ji mají rodiče nebo že to po mě chtějí, nechat se nastrčit do funkce, kterou dělat nechci, ale dát se umluvit, protože to dělat nechtějí ani ostatní, tak mi řeknou, ty na to máš, my ti přece pomůžeme, to taky není dobře. Pokud jde o to,když si kupuji oblečení, ledničku, boty, pak samozřejmě jdu do obchodu s nějakou představou a s nějakým vlastním průzkumem. Klidně si můžu nevybrat. A přijít jindy. Ale hodinu si zkoušet svetr a zvažovat cenu, kam ho budu nosit, jestli si ho mám zaplatit z peněz, co jsem dostala k svátku nebo si ho koupit jen tak, počítat, kolik těch svetrů doma mám a zda ho vůbec unosím, tak taková zákaznice musí být poklad v každém textilu a butiku. To by měli mít na dveřích ceduli, aby se dámy rozhodovaly s ohledem na nervy prodavaček a na ostatní nakupující. Musí být opravdu úmorné i směšné vytáhnout x kusů na pult, když zákaznice holduje sportu nechám si ukázat polovinu obchodu a vzít si nemusím nic. Kupuje si jeden kus oblečení a rozhoduje se, jakoby kupovala auto? Na druhou stranu otrávená prodavačka, která je dopředu neochotná ke komunikaci se zákazníkem, aby mu doporučila, ukázala, nasměrovala, se nemůže divit, že jí odejde bez zboží. Velký talent měla má známá, již v důchodu. Omrkla váhy a míry, zeptala se, na jaký účel dáma věc hodlá obléknout a řekla, zkuste tohle. Vždy, když jsem toho byla svědkem, ráda jsem tam nakupovala i se stavila ji pozdravit, když v obchůdku nikdo nebyl, zákaznice zareagovala asi takhle. Ale něco takového já nikdy nenosila, ani doma nic podobného nemám. Jen to zkuste, za to nic nedáte. Řekla známá. V tu chvíli jsem se už těšila, protože vždycky z kabinky vylezla úplně jiná dáma, než do ní vešla. A vždycky řekla...no ono mi to sedne, to jsem tedy nečekala, no co říkáte. Byla někdo úplně jiný. Oblečení ji pozvedlo. A ta naše rozhodnutí, která uděláme, by nás měla posouvat. Jinam. V lepším případě tam, kde nám bude líp. V tom horším k užitečné životní zkušenosti, tak jsem to zkusil, nevyšlo to a zase jsem o něco chytřejší. Protože chybami se člověk učí....

Až poslední léta jsem v rozhodování trochu pomalejší, protože jsem se zpomalila celkově. Jasně, vždyť jsem po tom toužila. Prostě když mám víc času na rozhodnutí, déle o tom přemýšlím. Ale pak se rozhodnu a už se tím nezabývám. Každé rozhodnutí má své klady i zápory, tak si vyberu to, co mi vyhovuje více. A smířím se s tím, že za to něco obětuji. Myslím, že je to i otázka zvyku. Manažeři, lékaři na operačním sále a mnoho jiných, ti se musí rozhodovat denně i vícekrát.

Paní Grando smekám před vámi vy zřejmě vždy neomylně víte co je dobře a co špatně.