To byly časy, tehdy na stadionu

Velmi pěkný příběh, já sám jsem jednou cvičil jako dorostenec v Praze na spartakiádě. To cvičení mi moc nešlo,jako dorostenec jsem hrál závodně košíkovou a potom hodně let závodně šachy.

Patřím také mezi ty, co bydleli v Praze, cvičení jim nešlo a celá spartakiáda byla za trest. Také jsem to nebrala politicky, ale jako další dobrovolně povinnou votravu. V Praze nebylo k hnutí a známá, která pracovala na jatkách v Holešovicích nadávala, jak jsou jatky přetížené a když se zkazí maso, které prostě není kam dát, berou to šéfové jako sabotáž. Jeden vojín mi ve večerních hodinách rozbil hubu i s brýlemi, protože si od našeho setkání sliboval víc. Já prostě viděla spartakiádu z druhé strany. Dnes cvičí na sokolských sletech ti, co je to baví. To je rozdíl, aspoň pro mě.

spartakiády jsem se účastnila jen jedné. Zbytek kolem mě prošuměl, nejsem povinně kolektivní typ. A tak jsem se z toho vyvlíkla. :-) Na Strahově jsem necvičila, roznášela jsem tam pivo. Byla to nejprodělečnější brigáda, kterou jsem kdy dělala (a že jsem permanentně od 15 pořád někde brigádničila). :-) Stánkař točil pod míru, mě lidi nadávali. A když jsem to tlumočila, řekl "Huso, máš říct, že jsi zakopla." Tak mě "přehodil" na koš s cukrovinkami. Byl strašně těžký a nosil se jako nůše ale vepředu. Tak jsem si z domova přinesla malířský stojan a koš tam pověsila. Stojan mi někdo ukradl a doma mě poučili, že to budu mít v životě těžké, že se neumím otáčet. :-)

Díky za připomínku spartakiády, také jsem na ni vzpomínala - ve dvou článcích, uváděných při výročí vzniku republiky. i60 - Příběhy naší republiky - Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě.

Jako Pražačka jsem na spartakiádu musela nacvičovat na gymnáziu povinně. Tělocvik byl pro mě vždycky za trest a jako chronické nemehlo jsem měla z účasti panickou hrůzu. Jen jsem v hloubi duše doufala, že člověka jako já přece nemohou na značky vypustit! Na jakési předkolo na stadionu v Kobylisích mě vzali jako náhradnici. Bohužel kdosi chyběl a mě postavili do řady, která měla dělala cviky zrcadlově! To pro mě byla konečná! Snažila jsem se, ale pohled to musel být zoufalý. Alespoň zaručenou neúčast na Strahově jsem si tenkrát vybojovala. :-)

Cvičila jsem na spartakiádě skladbu s kužely. Nacvičovaly jsme ji skoro rok v Sokole. Chodila jsem tam 2x týdně a za odměnu jsme měly pak hodinu aerobiku. Se skladbou jsme pak vystupovaly v roce 1985 v Praze. Také pamatuji skladbu žen v modrých šatech. Ráda jsem chodila cvičit a jak píše Ivana K. s politikou to nemělo nic společného.

Cvičila jsem jednou na okresní Spartakiádě v Kroměříži skladbu rodiče s dětmi. Docela jsme si to s dcerou užily.

Také naše třída nacvičovala, ale nevybrali nás. Po revoluci se dělaly Sokolské slety, ale bohužel už nebylo tolik lidí a ani prostředků. Zato naše parta chodila do našeho malého Sokola pořád cvičit a vlastně ještě chodíme.

13.41 ale to je docela nefér tvrdit, že komu se nelíbilo, co vám, tak kydá hnůj... prostě jsou lidi, kterým minulý režim neseděl a lidi, kterým seděl

1. dělnickou spartakiádu, o které píše Věra, zorganizovali komunisti na Maninách už před 100 lety a navázali na ní 1. celostátní spartakiádou 1955. Je pochopitelné, když v Československu bylo za totality 1 300 000 komunistů dospělé populace, že je tolik pamětníků na "světlé včerejšky". Pamětníci Sokola, sokoloven v každém menším městě, mnohdy i na vesnici, a nezapomenutelných sokolských sletů, sem už těžko něco napíší. Každá doba má své hrdiny, kteří mají na co vzpomínat a to je dobře. Na co asi budou vzpomínat naše děti a vnoučata, až budou v našich letech.