Tak nám zase íčkařské vedení zajistilo náplň našeho seniorského volného času! Prý že máme psát a fotit, ostatně, není to poprvé. Říkám si – hurá, bezva, žůžo, príma a vzápětí si uvědomím, že je mi nenápadně a nenásilně pomáháno (jejda, je tohle správně česky?) provětrat mozkové závity a nenechat šedé buňky zakrňovat. A tak se začtu do podmínek Zimního soutěžení.
To byly časy – sedám si do pohodlného křesla a začínám probírat svůj život. Nejdříve nevím, o čem bych měla psát, zdá se, že na mě žádná originální vzpomínka nevyběhne. Pohlížím na záclony volně se pohupující díky teplu z radiátoru. Zavřu oči a jako mávnutím kouzelného proutku se mi hlavou začnou míhat chvíle z dětství, dospívání i dospělosti. Najednou nevím, který příběh, který zážitek je hoden zaznamenání. Po chvíli vím, o čem budu psát. Další a další náměty, na které také možná někdy dojde, nechám zatím u ledu. Jak řekl Miroslav Horníček: „Ve vzpomínkách si udělejte občas úklid. Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte radostné zážitky své minulosti.“
V mysli se vracím k pohádkám, kde zlatá rybka nebo jiná zvířena nabízí člověku, že mu splní tři přání. To je slovo do pranice! Kdybych byla chudý pocestný, asi bych si přála 1. dobře se najíst, 2. mít vždy čisté šaty, 3. mít kde složit hlavu. Kdybych byla rozmazlená manželka, asi by došlo na 1. šperky, 2. velkou vilu, 3. neomezenou objednávku na šaty od Blanky Matragi. Kdybych byla závistivý soused bohatých podnikatelů, možná bych chtěl: 1. vyhrát ve sportce balík peněz, 2. po strýčkovi z Ameriky zdědit bankovní účet s miliardou dolarů, 3. apartmán na břehu moře se soukromým golfovým hřištěm. Co vím jistě, zlato, šperky, drahé kameny, nalezení pokladu či jiné materiální vymoženosti jsou mi jižním větrem, tedy ukradené, fuk, lhostejné. Co bych si přála, to si musím pořádně rozmyslet. Přece jenom někdy i tři přání jsou málo. Někdy však až příliš. A pozor, některá by se mohla splnit!
Ještě zamotanější hlavu mám s oblíbenou hudbou. V každém věku jsem měla v oblibě jinou skladbu. Zatímco v dětství mě doprovázel hřebíček zahradnický doplňovaný dědovou odrhovačkou Postavila putnu vedle rybníka, v dospívání jsem doslova zničila malou gramofonovou desku s písničkou Loudá se půlměsíc. Prababička mě několikrát prosila, jestli by se ten měsíc už konečně nemohl doloudat. Jak šla léta a na zpěváckém poli se to hemžilo Laufry, Neckáři, Gombitovými, Nováky Pavly i Petry, každou chvíli jsem si prozpěvovala něco jiného. Jenom u táboráků jsem byla věrná Askaloně, Vlajce, co vzhůru letí, Burákům a dalším a dalším nesmrtelným melodiím. Inu, vybrat tu jednu, ke které se člověk často a rád vrací, bude další tvrdý oříšek.
A aby toho nebylo málo, tak se člověk bude muset zamýšlet, které zátiší zvěční. Ještě, že jeden může poslat tři snímky. Tady by byl výběr také mnohdy bolestný. I když posouzení bude zase jen a jen na lidech a jejich názor nemusí být shodný s tím mým, vlastní pocit z dobře vykonané práce také není k zahození. Tedy, z mého pohledu dobře vykonaná práce. Z pohledu odborníka to třeba bude paskvil, něpodarok, blamáž. A to si pak řeknu: no a co? Nemám ambice ani na Pulitzerovu cenu, ale ani na nejlepší snímek roku soutěže Press Photo. Jsem trochu potrefená snahou neskončit v horizontální poloze s mísou sušenek u televizních seriálů. A za to patří dík zdejším soutěžím. Aniž bych chtěla rozmazávat včelí produkt okolo něčích úst, musím konstatovat: díky za podněcování k aktivitám a zapuzení stále častěji aplikovaného nicnedělání. A jak se stavím k našim soutěžím? V duchu myšlenky Pierra de Coubertina: "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se." Tedy, vzhůru do ulic a do přírody s foťákem na krku, nebo na židli k psacímu stolu. Čas běží!
