Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád

16:06 .... a vůbec nezáleží na tom, zda mi to někdo přeje, nebo nepřeje :-)

Paní Hoškové: Také vím dobře o čem mluvíte. Je však velký rozdíl slyšet, jak to bylo u příbuzných méně či více vzdálených, z vyprávění a nebo se tím "bahnem" osobně brodit. Dokud jsem o této nepříjemné etapě svého života psala na tomto portálu s pocitem sebelítosti a očekávala, že budu litována, nikam to nevedlo. Dnes vím, že sebelítost a politování druhými není cestou, ani lékem a mohu upřímně přiznat, že pokud o tom píši, nebo mluvím, je to z hrdosti, že jsem něco tak hrůzného prožila a díky tomu mě jen tak něco nesrazí na kolena. Jsem živá, zdravá, hlavně svobodná a troufám si říci, že prožívám tu nejlepší a nejkrásnější etapu svého života.

Pro paní Skopanovou: samozřejmě, že ideální by bylo, aby šel každý k volbám. Ale nejsem si, po pravdě, moc jista, jestli by to pomohlo...

Pro Zuzku: ráda jsem si přečtla tenhle příběh podobný mému. Možná, kdybyste se dali bývali dohromady... :-))

Paní Caklové: vím dobře, o čem mluvíte. Taky my v rodině jsme to zažili u příbuzných. Přišli o celé hospodářství včetně lánů, které obhospodařovali. Odvedli hospodářská zvířata. Nesli si to příkoří celý život. Naopak asi ale existovali i lidé, kteří byli nakonec rádi, že se zbavili té lopotné dřiny a dávali to celkem dobrovolně do JZD. To byl případ dalších našich příbuzných (vím to z rodokmenů a vyprávění). Ti, kdo neměli nikoho na práci, ale zůstávalo vše na nich, byli často sedření včetně žen a dětí. Neznali nic jiného než dřinu. A závěr: každá mince má dvě strany...

Paní Prachfeldová tak to bohužel chodí, že s viníky se svezou i nevinní, proto si myslím, že dneska by každý měl jít k volbám a volit podle svého nejlepšího vědomí.

Jano, zmínka o zahraničních kamarádkách ve mně samozřejmě probudila touhu napsat také o skoro celoživotním kamarádovi. V létě 1968 jsme byly od VŠ na brigádě na Rujaně v NDR, hlavně kvůli zdokonalení němčiny. Zaměstnali nás jako pomocnice v kuchyni v letním dětském táboře, který patřil armádě. Určité pomocné práce tam vykonávali i jejich vojáci základní služby. Mezi nimi postavou malý Peter, s kterým jsem se velmi spřátelila. Nerozdělil nás ani srpen 1968, protože on zásah u nás neschvaloval. V civilu pracoval u dráhy a byl z Gothy v Durynsku. V příštích letech jsme se sestrou byly u nich na návštěvě a on pak zase byl u nás. Po několika letech jsem ho při návštěvě NDR viděla ještě jednou. Stále jsme si však psali. Stejně jako já i on zůstal svobodný, byl to moc hodný kluk a na ženy měl smůlu. Patřil k těm, kteří měli obrovskou radost ze sjednocení Německa, i když se finančně neměl nijak zvlášť dobře. Ještě dnes si přejeme k vánocům a on je ten první, kdo pravidelně pošle pohled s přáním. Moc si toho vážím.

Omlouvám se paní Skopanová, ten mobil ...

Tak toto je moc hezký článek, a měli by si jej přečíst všichni ti "nahoře" Obyčejný lid opravdu nechce a nepotřebuje žádné harašení zbraněmi a chceme žít v klidu, v harmonii a užívat si svého života, který tak rychle běží..... jako o závod.

..... a o 3 - 5 let později se historie opakovala, jen s jinou barvou hvězd na opačné straně. Také obyčejné lidi zbavovali majetku, za neposlušnost je uvrhli do poroby, jen proto, že nesouhlasili s nástupem totalitní moci, pouze s tím rozdílem, že to byli po dlouhá léta naši spoluobčané, sousedé, někdy i příbuzní.