To byly časy...

To byly časy...

31. 1. 2022

Píši jen ty dobré vzpomínky na dobu už víc než před sedmdesáti lety.

Narodila jsem se v rodině středního zemědělce v podhorské oblasti jako nejstarší dítě, postupně  se narodili ještě tři statní bratři.  Protože jsem uviděla svět v prvních poválečných letech a Drahanská vrchovina byl kraj lesů, kamení a bídy - batolila jsem se na tvrdé dřevěné podlaze obytné kuchyně, kerá měla skleněné okénko na dvůr. A na toto okénko vždy vyskočila nějaké slepička a zobáčkem na ně klovala. A co bylo mojí největší radostí v tomto věku? Právě slepice odtud odhánět.

Na chodbě a náspi byla hliněná podlaha, která se poctivě každou sobotu "vylepšovala kravským trusem." Místo zaměstnání a vycházek v mateřské škole jsem chodila spolu s mladším bratrem denně pod kůlnu a nabírala košíky dříví do kuchyně na vaření a další do prádelky pod veliký kotel, v kterém se denně vařily brambory pro prasata. Na jaře jsme ze tří košů brambor odstraňovali v tmavém sklepě klíčky. V dalších košících jsme nosili seno, sečku, řepu - prostě všechno. co bylo potřeba a na co nám naše malé síly stačily. A co jsme dělali nejraději? Kroužili na ruční řezačce řepu a jetelinu - bylo to naše první setkání s mechanizací ...

Žili jsme všichni skromně, ale přesto jsme prožívali plně každé roční období. A to nejkrásnější - asi přejaří a jaro. Jednoho dne přišla náhlá obleva, ale do rána mráz - to bylo náledí po celé vesnici. Po obloze se honily pochmurné, tmavé mraky, ale vítr byl takový vlahý a ve vzduchu už bylo cítit jaro. Silnice byla jako sklenka, takže stačilo stoupnout na vrchní konec a sjíždět závratnou radostí dolů, třebas i na dřevěné destičce.

To bylo něco obzvláště pro školní děti - když nepřijely autobusy s učiteli, to byl hned jeden den "prázdnin..."

Když se udělalo hezky, to bylo hned veliké gruntování, rodiče bílili kuchyň i ostatní místnosti. V týdnu před velikonocemi se chodilo od Zeleného čtvrtku přes celou vesnici - ráno, v poledne i večer řehtat, klapat, někdo měl i hrkač na trakaři - to bylo místo zvonění, protože zvony "odletěly" do Říma. Na Bílou sobotu se zvony po slavném Gloria zase rozvázaly a rozezněly... A pak už svátky se slavnostními bohoslužbami, barvením vajíček i veselou pomlázkou...

Po Velikonocích nastaly ty pravé jarní radosti. Hrála jsem s děvčátky školku s kamínky, nebo s míčem o vrata stodoly, jindy se švihadlem - s kluky na honičku nebo zaháněnou. V létě jsme všichni chodili trhat třešně na zavařování i malé třešinky ptačky, byly nejlepší do lívanců. Věděli jsme, na kterém stromě jsou nejlepší, a také, co jsme si užili her v korunách stromů. I borůvky se hodně trhaly, to byla vždy vycházka na celý den jen s kusem suchého chleba. Pak zase rostly houby, to byla možnost k výdělku přes prázdniny, co tehdy rostlo v lesích "kuřátek", které se daly dobře prodat...

Když nastaly dlouhé podzimní večery, často se doma svítilo jen lampou a to už se všichni těšili, až napadne sníh. To byla vždy radost, jak začaly padat první sněhové vločky.  Jak to jen trochu šlo, už jsme tahali sáňky z půdy a všichni sáňkovali až do večera.  Za úplné tmy jezdívali už jen ti starší a já jsem se na ně vždy ráda dívala z okna. Bylo moc hezké pozorovat, jak občas tiše padá sníh nebo burácí sněhová vánice. Přiblížil se svátek svatého Mikuláše - to byla zase jedna radostná chvilka. Ráno jsme našli na okně jablíčka i oříšky. Byla to skromná nadílka, ale my nic jiného nepoznali a bylo nám dobře.

Na vánoce se peklo cukroví, vyráběly čokoládové figurky, které se zabalily do pozlátka a to se věšelo na stromek, aby tam toho bylo víc. Byly to požehnané a radostné, i když skromné svátky za zpěvu vánočních koled...

Po Novém roce se začalo drát peří a to už jsme se těšili, jak budou v únoru chodit maškary. Na masopustní úterý se pekly koblihy a my běhali celé odpoledne po vesnici za maškarami...

A to už byl pomalu konec zimy a začátek blížícího se jara. Bylo to nádherné dětství s poznáním klidné krásy přírody i času...

Uvítala jsem povinnou školní docházku, neboť do školy jsem si chodila vlastně odpočívat a já velmi ráda a dychtivě vnímala nové poznatky...

Ovšem po příchodu ze školy byl na stole u jídla vzkaz, na kterém poli rodiče jsou a jaké je potřeba si vzít nářadí. Na podzim to byly hůlky na obracení lnu, později kbelík na brambory a řepu, na jaře hrábě železné na uhrabání množství luk, pak hrábě dřevěné na sklizeň sena. Ve žních to byla povřísla na prostírání při sečení a vázání obilí - později na odebírání polehlého obilí a dávání do snopků. Kdy žně končily, tak jsme měla s bratrem velikou železnou hrabici, kterou jsme uhrabovali ponechané klásky na poli, V zimních měsících jsme často pomáhali při mlácení obilí ve stodole, ve žních se stačilo vymlátit jen to, co bylo nutně potřeba odevzdat na dodávky a k podzimnímu osevu.

Rodiče měli stále moc práce od časného rána do pozdního večera v polích a to byl ještě ve stájích dobytek - takže jsem později pomáhala často i chlévy čistit a podestýlat...

Základní škola nám utíkala nejen v nových poznatcích, domácích pracovních povinnostech, ale našly se i mnohé další chvíle na hry a radosti hlavně s dětmi sousedů. Já jsem měla nejraději podzim, to jsem chodila pást pět krav před vyučováním a také hned po příchodu ze školy. Nosila jsem širokou bundu, kam se lehce uschovala knížku ke čtení - od maminky jsem totiž měla přísný zákaz čtení. A já jsem byla čtenářka...

Také jsem někdy se sousedními kluky dělávala ohýnky, opékala brambory, přeskakovala oheň, ale když jsem někde na půdě našla nějakou "zvláštní knížku", dokázala jsem se úplně vnořit do děje.  

Zapomněla jsem, že jsem jen obyčejnou pasačkou krav a mám se dívat, jak se pasou. Většinou jsem je zahnala na dobrou pastvu a pak už oči od knihy neotrhla. Toto se mi několikrát vymstilo - neboť, když už jsem pro tmu neviděla písmenka - teprve jsem si uvědomila tvrdou realitu - že nejsem v oblacích, ale na louce podupané od krav a ony nikde ?

Takže hledání krav bylo zase takovým výkonem, že hrdinové smyšlených příběhů se před nimi úplně ztráceli.

Ale přesto, že jsem měla i se sourozenci tolik práce, náš domov dětství, to byla rozsáhlá křesťanská rodina, to byl domov s celou hlubinou bezpečí a citového zázemí. A práce a pomoc rodičům byla pro nás úplná samozřejmost - často brána jako veliká dobrodružná hra, která stále znovu a znovu začíná v jiné podobě a délce...

Můj příběh Zimní soutěžení 2022
Hodnocení:
(4.9 b. / 33 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Všichni moji milí známí i neznámí moc vám děkuji za vaše dobrá slova. Víte, já když něco píši tak hlavně jen ty dobré vzpomínky, ne ty špatné. Třeba jak mi psala milá Zuzanka P. - že obdivuje můj přístup k práci, která pro mne nikdy nebyla dřinou, za kterou bych si zasloužila politování a že jsme určitě všichni pracovali s radostí. To víte, že i v tom dětském věku jsem viděla ty veliké rozdíly v životě svých spolužáků, kteří měli hodně polí nebo téměř žádné - těm se skutečně žilo daleko líp. Možná mne i mnozí litovali, ale já jsem to tak nebrala, protože v naší rodině jsme museli dělat všichni a kdyby na to byla maminka skutečně jen sama, tak by se velmi brzy úplně sedřela ... Ale teď v mém věku se mám skutečně velmi dobře a moc děkuji, že jsem se ho v takové pohodě mohla dožít ...
Eva Mužíková
Maruško to je nádherné vzpomínání.
Jana Jurečková
Já si pamatuji svou babičku, měla hospodářství, pole, řepu, chovala zvířata. O prázdninách jsme tam jako děti jezdili. Práce hodně, ale taky velká legrace. Bydlíme na vesnici a manžel si drží stále pole, je to jeho srdeční záležitost. Pěstuje brambory a ostatní plodiny. Já mu jen pomáhám. Dříve si děti i rodiče všeho vážili, tím je asi ta doba jiná. Děkuji za hezké vyprávění.
Martina Růžičková
Velice poutavě jste nám popsala své dětství. Obrázky vašeho tatínka jsou kouzelné.
Eva Mužíková
Krásné vzpomínání. Přečetla jsem si článek trochu ve spěchu, večer se k němu ráda vrátím a vychutnám si ho. Bertice
Marcela Pivcová
Paní Maruško, moje a Zuzčino dětství bylo od Vašeho odlišné - byly jsme děti z malého města, které měly docela jiné aktivity, hry i povinnosti. Mnohé souviselo i se skutečností, že jsme měly poměrně starší rodiče než naši spolužáci. Tatínek šel ze zdravotních důvodů brzy do invalidního důchodu a maminka nastoupila do práce jako úřednice. Naše práce byla spojena se školou - hudba, cvičení v Sokole, ale i sportování: lyže, brusle, plavání... manuální práce jsme měly velmi málo. Tu jsem se za několik let, když tátínek zemřel a maminka měla zdravotní problémy, musela hodně rychle doučit. Ale stejně ráda i přes řadu starostí vzpomínám.
Helena Přibilová
Paní Maruško, líbí se mi Vaše poutavá vyprávění, která mě přenesou do doby, na niž já si už nepamatuji. Děkuji Vám za ně, stejně jako za půvabné obrázky Vašeho tatínka.
Jitka Hašková
Krásné vzpomínky doplněné úžasnými obrázky. jsem sice válečné dítě, ale městské, tak jsem nic takového nezažila.
ivana kosťunová
Paní Ženatová, vaše vyprávění mě vždy dojímá, jste skvělá vypravěčka.
Václav Soukup
Krásné vzpomínání ! Když se dralo peří, dělali jsme děti, jako že už spíme a přitom jsme poslouchali napjatě různé informace lechtivého charakteru. Kdo za kým chodí, komu kdo " zahýbá " apod.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?