Dát vnoučeti dárek je hodně těžké. Děti totiž mají skoro všechno

My jsme skromná rodina. I můj vnuk je skromný. Žádné drahé hračky ani dárky jsem mu nikdy nekupovala a kupovat nebudu. Co se týká věcí k jeho zámůj a sportování, jízdní kolo má - na tu se složila celá rodina a on si musel přivydělat pomocnými pracemi např. na zahradě. To stejné s lyžařskou výbavou. Hraje na hudební nástroj, ten má půjčený z hudební školy. Když za rok ušetříme, jedeme v létě na zahraniční zájezd - poznávací. Ve svém okolí nemám tak bohaté lidi, kteří by zahrnovali své děti nebo vnoučata kupami dárků k ničemu. Snad jen v jednom domě v místě, kolem kterého chodím na procházku, mají takový skleněný přístavek, do kterého je z cesty vidět. Ten je plný hraček, jak hračkářská prodejna. A to jejich dítě si hraje venku, v louži vody s proutkem a papírem.

Můj vnuk má spousty hraček, protože já jich tolik v dětství neměl a je moc rád, když si s ním hraju. Máme velké parkoviště s angličáky - opravdu s mnoha angličáky. Některé jsou ještě po mých synech a dva ještě "moje" - tedy - už 60 let staré. Mám u toho zvláštní těžko popsatelný pocit - z toho propojení generací na parkovišti jménem "SVĚT". Nejlepší dárek, který můžete dát dětem i vnoučatům je VÁŠ ČAS.

Kupuji všem vnoučatům maličkosti, za ta leta už vím, co kterému udělá radost. Dražší dárky dostávají od rodičů, ale také je nezahrnují všemi nejmodernějšími vymoženostmi. Vše záleží na rodinách, ve kterých děti žijí.

Moje vnoučata mě vidí tak málo, že já sama jsem pro ně vzácností a nejmilejším dárkem. Na jiný si ani nevzpomenou. :-)

Kdysi jsem zažila první narozeniny jednoho dítěte.Nevěřila jsem svým očím,co se miminu sešlo dárků....Největší radost mělo z obalů dárků,vnitřek málokdy zaujal - odhozen na hromadu.Nakonec se dítko rozplakalo,nemohlo se rozhodnout,co by vzalo do ruky a tak dál trhalo papíry a dospělí okolo hodnotili dárky sami... Já jsem pro několik dárků,asi tak dva k narozeninám a dejme tomu 5 na Vánoce. K čemu zbytečné hory plyšáků - leda jako chytače prachu.Já nikdy plyšáka nedostala,dřív se to nedávalo .Dceři jsem kdysi koupila míšu,tahala ho všude s sebou,spala s ním, a je uschován dodnes.

Dala jsem dětem pod stromeček čtvrtky a pastelky.(Dražší a potřebné věci řeším s rodiči.) Přišla mi fotografie, jak po rozbalení dárků vnoučata na podlaze sedí a kreslí. Malé děti nemají o ceně dárků ani ponětí. Někdy mám pocit, že se spíše předháníme my dospělí.

:-) Problém plytkých vztahů a absence tajemství; vše napraví katastrofa... :-)

Článek odráží dobu, v jaké naše vnoučata žijí. Co jsme neměli my, dopřávali jsme našim dětem. Co neměli naše děti, dopřávají ve větší míře těm svým. A ještě jako prarodiče přilepšujeme. Taky mám problém, co vnoučatům kupovat. Mají opravdu vše. Malí ještě mají radost třeba ze hry na Xboxu či z autodráhy, větší už dostávají většinou finanční příspěvek na dražší oblečení či na své koníčky.

Paní Granda ještě mohla uvést, že stříbro je prvek se značkou Ag a že u nás se těžilo v Kutné Hoře.

Tohle jsou obecně známé věci. Ale jestli mě něco dostalo, tak ta univerzita v Michiganu. ? Ti, mám pocit, ani neví, kde jsou Čechy, natož, co my tady řešíme. ??